Trápení

Trápím se. Trápím se tím, že nevím jak z toho ven. Hledám schůdnou cestu pro život. Umím svařit kov, udělat skříň, zábradlí, střechu, odpady, topení i vodu. Znám elektrické obvody, plyn, stroje i nářadí. Umím jednat s lidmi i je vést. A teď si nevím rady. S tou neviditelnou potvorou. Soustředím své myšlenky k jejímu pokoření a vidím marnost tohoto počínání. Ale to jsem přeci poznal u každé z mých činností. Ten zmar a pak tu výhru z pokoření. Jednotlivé radosti. Laik. Ano jsem jím. Ale já jsem profesionální laik. Mistr mistrů. Každý profesionál je lepší než já. To je jisté. Ale kolik jich umí to vše obsáhnout. Se vytahuji. Já to tak nemyslel. Ale myslel, říká můj druhý hlas. Kušuj! A teď se snažím ten přesah zkušeností a znalostí orientovat pro dobro věci. Je to šachová partie v mé hlavě. Rád bych udělal velikou věc. Věc s hodnotou. Ale veliké věci jsou složeny z malých segmentů. Pochopení souvislostí, doby, možnosti, připravenosti. Žádné plácání bez přesvědčení vhodnosti cesty. Tolik moc chytrých lidí řídí vesmírné projekty, vědecké poznání a neví si rady? A nebo je právě toto jejich zadání. Nevěřím moc v nahodilosti. Buď to tak chtěl člověk nebo příroda. Na miskách vah jsou tedy tyto dvě veličiny. Věřím víc té přírodní variantě. O to těžší bude boj. Ona se chrání miliony let. Sama proti všem. Všem co s ní žili v souladu. Do doby kdy přišel člověk. A vše si začal brát. Přesměroval toky řek, vzal si nebe, pralesy i lesy. Těží, pálí, ničí. Umírají desetitisíce zvířecích druhů. Na úkor člověka. A příroda se rozhodla bránit. Posílá hurikány, mění směr proudění mořských proudů, přichází zemětřesení, tsunami, otepluje se, ledovce tají, je sucho... A lidi ji za oplátku zkouší pokořit atomovými výbuchy. A teď se vede s ní boj. Je stejně zákeřná, jako my byly k ní. Dávala nám ráj o kterém se nám teď jen zdá. Dnes budu snít co s tím vším ještě můžeme udělat. To je keců skoro až moc. A nápad žádný! Tomáši, ty zase moc kecáš!!!