Únava

Únava. Ona ta únava přichází každý den a je umocněna pracovním výkonem či vypětím. Při stresu je o to větší. Včera jsem se snažil nedívat na zprávy. I přes to jsem zahlédl část tiskové konference bezpečnostní rady státu. V očích orouškovaných jsem ji vyčetl. Ztrátu razance a útlum. I oni jsou lidé potřebující regeneraci, odpočinek. Ale nejen ten. I slova ocenění a pochopení. Jsme naučení to brát za samozřejmé. Ale ono to tak úplně není. Nikdo z nich s touto situací nemá zkušenosti. Postupují podle reálií okolních států. A nemocní přez to přibývají a budou. Zejména kvůli nedisciplivanosti některých občanů. Toto chování má díky tomu nedozírné následky. Včera jsem zveřejnil pár jmen lidí kteří pomáhají s šitím roušek. A zaznamenal jsem neobvyklý ohlas. Lidi jsou přeci rádi pochváleni. Hodnota tohoto je vyšší než finanční ohodnocení. A ty naši představitelé té bezpečnostní rady dělají na pokraji sil i možností a místo uznání sklízí jen hněv, nadávky, zpochybňování. Opoziční politici, novináři i naivní lidé se perou o co nejdriáčnější slova, titulky článků a myslí na volby. Sčítají škody ještě před koncem bitvy. Rádi by už vystavovaly účet na jehož konci by byly oni ti kdo vedli bitvu a za zásluhy pak zvoleni. Z historie vím, že bitvu vedou jen generálové, kterým slepě věří národ. Hitler, Stalin, Churchill, Napoleon. Myslím, že je slušné a velmi potřebné vysílat signál důvěry a díků těm, kdo o nás teď rozhodují. Ale za co, jistě říkáte. Vždyť nemáte roušky, zdravotní materiál. Nemáte a třeba ani mít nebudete. Ale oni řeší i hasí okruh obrovského rozsahu. Je to jako požár v Rusku na Sibiři, nebo v Austrálii kde prostě požárníci vzdaly boj. A přitom se v okolí pohybuje ještě řada žhářů, piromanů. Nebudu nyní rozlišovat kdo za jakou stranu vede boj. Ale byl bych rád, vedl-li by ho ve prospěch nás všech a ne svůj. Děsim se amorality novinářů, kteří vytváří poraženeckou atmosféru. Oni jsou ti, kdo místo pomoci, hází klacky pod nohy, kvůli snímku pádu. Pozornost lidí je teď upřena k počtu uzdravených. K naději. Myslím, že by měla být morální povinnost poděkovat těm kdo s tím teď bojují a pracují. Ti ostatní co jim kladou překážky a nepomáhají, pomlouvají jen opovržení. Ano, jsem si jistý, že ne každý, kdo tam teď bojuje, má čisté úmysly do budoucna. Pro tentokrát bych jim udělil amnestii. Za ten boj. Vždyť kdysi tuto dostaly zloději, podvodníci, za Klause pak velezloději, za Zemana i odsouzený vrah. To pro naději. Asi tak.

Chování. No co si budeme povídat, chování Čechů není úplně ideální. A málo kdy bylo. Bohužel ani v době krize jsme se neosvědčily. Tím myslím válku, okupaci, migraci. No a dnes máme šanci svoje chování změnit. Jenomže to jde těžko v národě kde je ceněno vyhýbání se vojenské povinnosti, kde kvete udavačství, kde nejsme ochotni pomoci potřebným. V České povaze je kverulanstvi, zlehčování, ojebavani zakořeněno až moc. Politici nám lžou, kradou, nic nedělají a my jsme s tím smířeni, protože už ze zkušenosti vime, že ani změna vedoucí politické strany nepřinese nic zásadního. Stačí si vzít před sebe seznam našich premiéru. Bylo jich hodně a ani jeden neobstál se ctí. Jména Klaus, Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Nečas, Zeman, Babiš snad napoví. Nejinak je tomu i v jiných resortech. Boj o ministerstvo vnitra, spravedlnosti, chování Langrů, Chovanců,. Rathů, Bémů, Parkanové, Bárty Vondry.... Ano je to ostuda. Ale ta, kterou jsme si nechali líbit. A teď se divíme co tam máme. Nedivme se. To jsme si tam dosadili, vždy my sami. Očekávat od těchto všeho schopných lidí cokoliv, je přeci v rozporu s jejich chováním. Jako občané jsme vyzýváni k volební účasti. Část lidí chodí, část lidí abdikovala, vzdala tuto možnost, opustila představu o změně. I já jsem chodil a volil. Často jsem měnil stranu podle momentálního přesvědčení a různě odhalených kauz. A pak byl v jejich volebním období opět podveden, jako mnohokrát před tím. Dospěl jsem i díky svému věku ke zkušenosti naivity mého myšlení. Změnu chtějí jen kvůli uchopení moci. Na orientaci strany de facto nezáleží. To je jim společné. Po volbách si rozdělí resorty jako mafie pole působnosti. A dají se do práce. Kradou, přihrávají si kšefty, lobují za firmy a jejich zájmy, předražují zakázky, kupčí s dotacemi. A i s klidem před národem nic nedělají. Prázdný sál sněmovny, nebo naopak mnohahodinové žvanění. Debaty o helmách na kolo a půl promile na kole. Diletantství kam se člověk podívá. Ale vše není diletantství, jde přeci o peníze. A tak tito lidé postupně rozkrádají celý stát. Prodávají nerostná naleziště, doly, vodu, pivovary, fabriky, lesy, pole za zlomkové ceny jejich hodnoty. Podílejí se na tom prakticky všechny strany mimo jediné. Té, která je odstavená. Takže de facto to není její zásluhou. Tato strana předváděla co umí od roku 1948 do roku 1989. Morální devastace společnosti. A proto mám tu výhodu, že nemám iluze o těch co nám vládli, vládnou či vládnout budou. Myslím, že mnoho emigrujicich lidí odchází z této krásné země právě pro ztrátu iluzí. Uvedu můj příklad, píšu mnoho věcí, které si pár lidí doufám čte. Ale jen mizivému procentu stojí za to mně alespoň pozdravit , pochválit či pohanit. Berou za samozřejmost si jen brát a už nechtějí nic dát. Bojí se veřejného prezentování svého názoru. Nevím proč. O to pole svobody jsme přeci usilovaly? A to teď máme. Tak se to naučme využívat. Je to ku prospěchu věci i posunu dál. Burcovánim lidí, se tyto zmátořil k šití roušek. Zmátořme se i k tomu být slušnými lidmi za každé situace. Toto je ta jediná správná cesta. Jít příkladem. Děkuji.

Zeman. Zeman z Vysočiny. Zeman z prognosťáku. Zeman z Kolína. Zeman ze Strakovky. Zeman z Lán. Zeman z hradu. Zeman z bulváru. Prezident Zeman. Prasečí hlava. I tak mu dokáží někteří občané říkat. Hodnocení prezidentů je vždy velmi ošidné. Každý z nich má polovinu příznivců a druhou odpůrců. Většinou se vždy ventilují ti s tím horším pohledem. Na každého z našich předchozích prezidentů je možno i tak pohlížet. Havla jsem měl rád. Ale ani jemu se nevyhnuly přešlapy. Přešlapy způsobené rolí na kterou nebyl připraven. Na jeho místo nastoupil pan Klaus. Ani on neobstál se ctí. Způsobil ekonomickou devastaci země s čistou proexportní politikou jejíž dosah zanedlouho pocítíme. Pak přišel zmiňovaný Zeman. Prezident pro dolních 10 miliónů. Jak rád hrdě říkal. První volební období ustál a i v druhém jej lidi i přes jeho vysoký věk poslali do čela státu. Není jeho vinou, že konkurenční strany nasadily hráče, kteří neuspěli. Vítěz se přeci nepotřebuje omlouvat za vítězství. A pak je tu jeho činnost v úřadě. Často a kde kým kritizovaná. Obklopen podivnými zákulisními hráči s vazbami do Ruska i Číny. Jenže on je neuplatitelný. Hmotné statky mu nic neříkají. V tom je jeho nebezpečí. Říkají si protivníci. On je podplatitelný jen tou mocí, kterou má. Neříká toho mnoho, ale vždy to říká z patra bez nápověd co jsem viděl u profesionálních herců na demonstracích. Vystupuje v kabaretu Barrandovského ředitele Soukupa. Ale odpovídá povětšinou trefně. Komentuje počínání herců, Hrušínského, starosty Novotného nebo primátora Hřiba kdy tito narušují mezinárodní styky svými výroky a i činy. A právě teď přišla jeho doba, doba stáří, kdy mu málo kdo věří a on je možná právě ten, kdo velmi pomohl při dodávce respirátorů a ostatního zdravotního materiálu. To ne Fialové, Novotní, Hřibové. Ty jen vozí kolečka hnoje a možná, že způsobí, že se na nás víte co. I když jsem nevolil, přes to si právě teď myslím, že to byla dobrá volba. Ano, je to starý unavený, mrzutý, ješitný, nemocný muž. Ale teď pomohl jako vy co šijete doma roušky pro své blízké, obchodní partnery. Ona i kdyby jen toto byla jeho zásluha, neměla by být opomenuta. Vím, že tento můj závěr se nebude líbit většině lidí, možná si i přede mnou odplivnou, ale díky jeho snaze budou možná zachráněni. Dějiny se neptají kdo vám kulku dal a kde ji vzal. I přes tento můj závěr bych byl samozřejmě raději, kdyby jeho úřad zastával člověk mladý a chytrý, z vizí, přehledem o politice světa, nadějí pro obyvatele. Ale to je vina politiků, že nám takové osoby nejsou schopni prezentovat a dát. Neviňme z toho tohoto Zemana. Představa politika a starosty Novotného vyjednávající pomoc z jakoukoliv velmocí zavání pro mně bezmocí.

Michal Vlček. Spolužák a kamarád. Kamaráda co mám ještě na Facebooku. A on už tu není. Umřel. Letos. Na rakovinu mozku. Přes dvacet let jsme se neviděli. Uspořádal jsem setkání s hojnou účastí i díky jeho pomoci. Vysoký hubený kluk, chytrý, přemýšlivý, sportovec s jiskrou v oku. Při mé nemoci mi radil poslouchat Radůzu. Jednou to pomine. A já si ji oblíbil. Po čase mi nabídl lístek do Malostranské besedy. A já jsem šel. Viděl jsem jeho krásnou manželku a oba byly vhodně ustrojení. Představení bylo pěkné. O přestávce mi sdělil, že jeho dcera, která je upoutána na vozíku pomalu díky nemoci odchází. A jsem tu místo ní. Za pár dní jim umřela. Připravovaly se na to přes dvacet let. Na ten okamžik jinak bystré holky. Co jim dávala štěstí i naději. Po pár letech mi psal, že leží v nemocnici s nádorem na mozku. Opět byl velmi slušný a příjemný. Za nějaký čas mi volal, že zajdeme na pivo. Byl jsem rád, že se z toho vymotal. Ale termín mi nevyhovoval. A tak jsme to posunuli do neurčita. A v poště mi přistálo smuteční oznámení. S tlapou jeho ženy Vlčice. Vedoucí a pořádající koncerty pro takto postižené děti. Zvala mně na jeden z nich. A já tam nepřišel. A moc toho teď lituji.

Mravenci. Dnes při práci na zahradě jsem odkryl mraveniště pod plachtou. Cesta kabelu a odpadu vedla právě přez něj. Odešel jsem na pár minut, během kterých se mravenci zmobilizovaly a přestěhovaly. Nikdo z nich se neflákal. Obrovský frmol a v závěru nevím kam zmizely. Ale vyklidili ho bleskurychle. Jedině tak neutrpí větší ztráty. Ona příroda je plná příkladů hodných následování.