Otázky

Otázky. Moc pěkná písnička od Petra Jandy z Olympicu. Nejraději ji mám s jeho dcerou Martou. Ale já mám na mysli trošičku jiné. Takové ty mé. Ty zásadní. Ty o tom co s námi příroda zamýšlí. Kdysi jsem chodil se svými rodiči velmi rád do zoologické zahrady v Tróji. Každý rok, několikrát. Vždy jsme tam šli jako rodina a pak si dali oběd v restauraci u vchodu. A právě u něj byla pamětní deska zakladatelům této zahrady, kde byl uveden i profesor Veselovský, tehdejší dlouholetý ředitel zahrady. Veliký cestovatel a odborník. A já měl to štěstí, že jsem jako dítě byl na několika jeho přednáškových kroužcích pro děti na Újezdě. Pak jsem četl jeho knihy a od rodičů dostal další o ekologii, fauně a přírodě. Nejoblíbenější se však stala encyklopedie od Agamy po žraloka. Tu jsem si zasloužil tím, že jsem jako desetiletý vykopal základy pro sklep a přístavbu chaty. Tuto knihu mám do dnes, tedy 45 let. Nad přírodou jsem se začal však zamýšlet až s přibývajícím věkem. Nad naivitou lidí, kteří si myslí, že ji trvale přetvoří k obrazu svému. To, že to je možné jen krátkodobě my bylo jasné vždy. Ale neměl jsem potřebu se o tom s kýmkoliv přít. Prostě mi nikdy příroda nepřipadala v ohrožení. Ani když jsem viděl smutné pozůstatky lesů v Krušných horách, nebo záběry vypalovaných pralesů. Poslední dobou, kdy jezdím na motorce, jsem zaznamenal dlouholetý a velmi značný úbytek hmyzu kdy mi téměř žádná neulpí na plexisklovém hledí. Bydlím na vesnici, sousedi mají hospodářská zvířata, je tu hnůj a oni tu nejsou. Poslední roky je značné sucho, veliké větry, jaro přichází v zimních měsících. Zmizely koroptve, bažanti, zajíci, ptáci. Je jich čím dál méně. Naopak je prý moc divokých prasat. Já si to nemyslím. Je jich tolik, kolik si příroda usmyslí. Tak jsem se dnes vydal hledat odpovědi na otázku zda tu má na planetě ještě člověk být. Ráno mne k tomu inspiroval pořad autosalonu, kde popisovali auto za 100 milionu Bugati Vayron a další nesmyslná vozidla samo parkující do stísněných prostor garáží. Lidstvo nemá žádnou soudnost, přemnožilo se, bere si vše neomaleně, ničí, stěhuje živočišné druhy napříč planetou, klonuje rostliny i živočichy. Nejvíc živočišných druhů a krás přírody najdeme tam, kde lidi nejsou. V nepřístupných oblastech Amazonie. Oni žáby, které chrání místní ekoteroristé nepotřebují přechody. Vždy se bez nich obešly. Než přišel člověk. A dnes vidím jak dokáže přírodní živel během dvaceti let zcela změnit krajinu sám a bez zásahu. Jasná ukázka je v okolí Černobylu, v Tatrách, ale i dnes v objektech, které jsem viděl. Příroda je schopná bez počítačů a čehokoliv fungovat naprosto sama. Vešel jsem tedy dnes do lesa a brodil potok, kde bylo hrozivé ticho. Ano, dnes jsem se tam cítil jako vetřelec. Prošel jsem okruh s pomocí francouzských holí k železniční zastávce a k Vranickému jezu. Obrovská a neuvěřitelná spoušť, planiny místo lesa, obnažené skály. Obrovské hromady dřeva připravené pro transport. U tábora YMCA odstavený požírač toho všeho s pásy Havestor. Smutně stojící obnažené borovicové stromy stojí pro výstrahu osmoceně do prvního větru. V létě jsem viděl velikou část řeky Sázavy. Krásné řeky. Ale ta spoušť okolo způsobená působením lidí, kteří zřejmě pomohly jakési přirozené nerovnováze protihráče kůrovce, rozjely exitus lesa. Bylo mi z toho pohledu skoro do breku. A pak jsem viděl, jak je ta příroda schopná sama sebe okamžitě zastínit, vytvořit hráz neprostupných křovin a úkrytů pro zvěř, co člověk vymlátil. Všechny odpovědi vám je schopna dát příroda. Jen ji musíte umět naslouchat, sledovat a i ji poslouchat. Pár let jsme si mysleli, že my jsme ti kdo budou určovat kudy povede řeka, cesta, dálnice. Kdo a kde bude žít. A ona nám tu možnost dávala. Ale nám to bylo málo. Chtěli jsme víc. A kdo chce víc nemá nic. Signály hurikánů, virů, sucha, oteplování, mizejících živočišných druhů byly jasným příznakem. A tak jsem dospěl k názoru, že bez lidstva ji tu bude lépe. Samozřejmě, že to nejspíš protentokrát ještě přežijeme. Ale ne nadlouho. Šance už jsme promarnily. K tomuto popisu jsou níže i fotky k posouzení a úvaze.

Kvalita a kvantita. Po mé babičce, která to má ještě po bůhvíkom mám pár věcí. Věcí, které používám a jsou pořád funkční a je jím i přes sto let. Například otevírák konzerv od Solingenu, stejně tak nůž, kráječ chleba Lainbruck, louskák ořechů, mlýnek na kafe, váhy, struhadlo. Dokonce jsem kdysi měl i první tranzistorové Japonské rádio co mělo tak ošoupané kolečko potenciometru, že nešlo ani zapnout. Mám vojenskou americkou lžíci, s perfektní ergonomií a prolisem co dostala při osvobození. Taky mám kuchyňskou skříň s výsuvným válem a řady dalších věcí. A pak jsou tu ty krámy, cajky co kupujeme v dnešní době. Většina z Číny, kde dělají hlavně kvantitu na úkor kvality. Věci vydrží záruku a pak se poroučí. Televizory, počítače, elektronika, tiskárny, lednice, auta. Do nedávna jsem sám jezdil vozidlem, kterému bylo 25 let stále se mi líbilo, jezdilo a bylo zcela funkční bez poruch s původními díly. Dnes lidé kupují za mnohonásobné finanční prostředky věci nabité elektronikou co nevydrží. Kupují ostudný nábytek z Ikei. Staví nevkusné domy v satelitech s přesností na milimetry. Ale novou pěknou čtvrť postavit nedokáží. Ale dokáží. Ale zase v té Číně, kde staví kopii Karlovy ulice, Českého Krumlova a jiných měst. Dokážeme stavět jachty pro jednotlivce co mají 200 metrů. Kontejnerové lodě co se nevejdou do Suezského průplavu. Výletní lodě pro 6000 lidí. Potopíme se do Mariánského příkopu. Lezeme na Mount Everest. Létame do vesmíru, na měsíc i cizí planety. Ale pračka vydrží dva tři roky a šlůs. Ojebáváme sami sebe, ale hlavně tu planetu, která nám právě teď vystavuje účet.