Návrat k eko-babičce a vodě

Pod okapem stojí stará plechová vana, do které se chytá dešťovka. Je prý ta nejlepší na praní... Pokaždé, když tady jdu na záchod, mám strach, abych ze zvyku nezatáhla za splachovadlo, neb záchod se tady zalévá vodou, která trpělivě čeká v kýblu hned vedle hajzlíku. Jenže ten kýbl je tak těžký a voda šplouchá všude kolem... Voda přelitá z lavoru, který pro změnu odpočívá v umyvadle a čeká na vodu, ve které si obyvatel tohoto domu umyje ruce (nebo třeba uši). A teď jsem obyvatelkou na chvilku i já...

Nacházím se u babičky na Slovensku, kam každoročně odmalička jezdíme. Vždycky jsem ji ráda pozorovala, ale hlavně nechápala. Jak může celé dny trávit na zahrádce, když život nabízí tolik jiné zábavy? Proč chytá každou kapku vody, aby ji dále využila? Jak může prát v dešťovce (a jak jí tak krásně může vonět ložní prádlo)? Proč je tady všechno domácí? Proč se pěstuje a konzumuje především zelenina a když maso, tak doma vykrmená kachna? Jak může péct tak skvělé moučníky? Proč žádná jiná nudlová polévka není tak chutná? Na co má sklep plný obilí a dalších zásob? Kde se ve spíži bere tolik domácích marmelád a rajčatových šťáv? Jak to, že jim jedna popelnice vydrží celý měsíc? Odkud bere sílu ráno brzy vstávat a večer do pozdních hodin loupat ořechy, čistit zeleninu nebo šít koberečky ze starých hadrů?

Upřímně... tenkrát zamlada jsem trpěla. Opravdu jsem se bála jít na záchod, abych správně spláchla. Natajňačku jsme si vozili kupované máslo, sýry, kečup, protože mi ty domácí nechutnaly (ochutnala jsem to vůbec??). Každý odpadek jsem si div neschovávala domů, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych ho dokázala správně vytřídit. A když jsem přijela navoněná nejskvělejším parfémem, na který jsem byla náležitě pyšná, slyšela jsem jen "Ach, ta vaša chémia". Pro puberťáka fakt utrpení...

Uběhlo přes dvacet let a já čím dál častěji vzpomínám na svoji babičku, která byla v obecních novinách vyhlášená největší eko-obyvatelkou. Čím dál častěji jsem nejspokojenější na zahrádce. Přikupuji sudy na vodu, aby ani kapička ze střechy nepadla do kanalizace a bylo čím zalévat zahrádku (zeleninovou, jak jinak). Prací (a všechny další jiné úklidové) prostředky používám jen bez chemie. Peču domácí chleba, housky, vyrábím si ghíčko, lučinu, pesto, kečup a rozhodně chci svůj sortiment dále rozšiřovat. Jím už snad všechnu zeleninu, kterou jsem dřív nestrčila do pusy. Z mojí prvotní nelásky k vaření se stala láska a pečení doslova miluju. Dokonce už i ta nudlová polévka se začíná podobat té od babičky. Ve sklepě odpočívá zásoba mouky a dalších trvanlivých potravin. Doba koronavirová mě k tomu konečně dohnala... Jo a odpad třídím, kompost jede. Jen to ranní vstávání mi pořád ještě nejde...

Je sucho. A bude hůř. Nemusíte číst nebo poslouchat odborníky, stačí se rozhlédnout. Seschlé lesy, nízké hladiny řek. Podzemní voda ubývá, studně vysychají. A voda z našich střech dále padá do kanalizace, splachujeme pitnou vodou (babi, vidíš to???), na polích jsou lány s řepkou, takže krajina nemá šanci vodu zadržet, každý druhý (nebo už první a půltý?) barák má na své zahrádce místo ovocných stromů bazén. Plýtváme tím nejvzácnějším. Bez vody to prostě nejde a nepůjde. Nemůžeme poručit větru dešti, ale můžeme s ní začít lépe hospodařit. Každý sám u sebe. Než bude už opravdu pozdě. Moje babička to věděla už v době, kdy bylo vody dostatek. Má totiž svůj starý selský rozum. Na rozdíl od většiny z nás, co ještě stále necháváme vodu ze střech stékat do kanalizací, sekáme trávu na minimum, zaléváme a splachujeme pitnou vodou a pak ji pro běžnou spotřebu kupujeme v petkách... Je to úsměvné. Nebo spíš k pláči? Já mám jasno...

Než si pořídím bydlení, které bude z velké části soběstačné a užitková voda půjde automaticky na splachování, mám před sebou velký úkol. Inspirovat děti k tomu, jak "správně zalévat" záchod, aby z toho neměly několikaleté trauma jako já :)