Zapomenout

Stále mám v hlavě něco z Tebe... úsměv a noční nebe... dřevěná lávka u rybníka a osamocená lavička. Několikrát jsem si řekl, že to vytěsním, že si za nějakou dobu už ani nevzpomenu. Není to tak. Nevím jestli bohužel či bohudík. Nevím zda to co mě trápí ohledně Tebe někdy přejde a upřímně nemám páru zda to zmizí samo.

Pokaždé, když si vzpomenu, na to co jsme měli, rozbolí mě Duše. Stýská se mi. Strašně se mi stýská víš... vlastně Tobě je to jedno, protože jsi někde šťastná a to mě těší.
Trápí mě, že Tě neznám, že jsem zapomněl jak zní Tvůj hlas, jak jsi se smála i čílila. Zapomněl jsem, jak voníš, jak chutnáš... tak proč, když si nemohu vzpomenout na nic z toho, nemůžu zapomenout na to co jsem k Tobě cítil?! Ublížili jsme si, každý svým způsobem. A přes to, se mi na Tebe nedaří zapomenout celých osm let.

Nikdy jsem Tě nechtěl ztratit, i když bez toho bych asi nenapsal ani řádku, tak jsem Tě nechal jít. Víš stále mi to ubližuje, v noci mívám špatné sny, jsi tam Ty a strašně daleko... nejsi na dosah a přes to vím, že kdysi jsme nemohli jeden bez druhého dýchat. Setkávali jsme se pozdě v noci a vraceli se domů nad ránem. Projevovali jsme si zájem každým dnem víc a víc, nejspíš jsem se na dobro utopil v Tvých tmavých očích.

Nejde zapomenout na ten pocit, protože ten mě uvnitř pomalu zabíjí. Nemohu zapomenout na Tvé jméno, protože mi ho sny znovu a zas připomenou. Zajímal jsem Tě, možná proto mě to tak trápí, že jsi byla jediná koho jsem zajímal. Nikdy mě nikdo nebude milovat tak jako Ty na začátku, tak jako jsem miloval já Tebe, vím, že jednou třeba přijde změna. Až jednou poznám někoho kdo bude hořet víc než Ty.

Nemohu říct sbohem, protože jsem se s Tebou rozloučil už nesčetněkrát a i tak se mi vracíš v myšlenkách. Pevně doufám, že jsi našla to co jsi hledala, že jsi stále svá a okouzlující. Stále se budu trápit myšlenkou na Tebe, dokud se nerozplynu v prach.