Kdy TO přijde?

"Jsem nemocná. A to vážně. Prognózy nemluví v můj prospěch. Je tady malá pravděpodobnost na přežití." Tahle slova byla přesně ta, která jsem nechtěla od své dlouholeté přítelkyně slyšet. Ale slyšela...

Nemoc je náš přítel. Stejně jako jakákoliv bolest. Přichází nás varovat. Varovat před tím, že tenhle směr naší cesty není ten správný. Nebo nám přichází sdělit, že teď přišel čas začít více myslet na sebe a nerozdávat se tolik pro druhé. Nebo naopak. Poselstvích je celá řada. Je na nás, abychom v sobě objevili to naše. A možná není ani potřeba pátrat a zkoumat. Stačí být. Být a přijmout svoji situaci. I takovou, kdy nás něco opravdu hodně bolí (třeba moje nedávno vyhřezlá plotýnka). Smířit se s tím, že bolest, nemoc je tady a přijmout ji takovou, jaká je.

Neznamená to ovšem, že si lehnu, budu naříkat a nebudu nic dělat pro uzdravení. Znamená to konat. Konat v přítomnosti tak, jak mi to přichází. Dělám vše nejlepší pro to, aby mi bylo lépe, abych se uzdravila. Když mám virózu, zalezu do postele, protože tělo volá po odpočinku. To je celkem jednoduché (a přesto to mnozí z nás nedělají). Ale co když mám rakovinu? I tahle nemoc je náš přítel, i když se to tak asi vůbec nezdá. I tohoto "přítele" je potřeba přijmout. Nemá smysl s těmito buňkami bojovat, nenávidět je, nadávat jim, protože i tyto buňky jsou součástí našeho těla. A boj vyvolává protiboj. Léčba je určitě na místě a to jakákoliv, které my sami věříme. Když říkám nebojovat, myslím tím v naší mysli. Neužírat se, nelitovat se, nenadávat si... Možná je na čase opravdu se začít mít rád. A to i s tou nezvanou návštěvou. Možná, že zrovna to nám přišla sdělit. Možná, že na nás křičí: "To ty jsi ten nejdůležitější člověk na světě! Ty! Není to tvoje práce a není to ani tvoje rodina. Jsi to ty, komu máš dávat tu prvotní pozornost a péči."

Moje přítelkyně je velmi silná žena. Zdá se, že situaci zvládá. Jenže zdání občas klame, takže vůbec nechci hodnotit. Každopádně to odpoledne, kdy se mi svěřila se svojí nemocí, z ní vyzařoval krásný klid a smíření. Tenhle pocit jsem měla nejen z ní, ale cítila jsem ho i sama v sobě. Až mi bylo trapně z toho, že nehysterčím, ani nepláču. Bylo to zvláštní uvědomění. Cítila jsem, že je vše v pořádku, přesně tak, jak má být. Zároveň jsem si připadala, jako nějaký necita a to mě trochu vyvádělo z míry. Brzy poté mi řekla jedna moudrá žena, že jediný správný pocit je ten, který právě máš. A tak věřím, že i ten můj pocit byl správný. A taky věřím, že se mé přítelkyni podaří být mezi těmi 5 procenty uzdravených. A kdyby náhodou ne, tak vím, že si to její duše takto vybrala a je to tak v pořádku.

Kdy TO tedy přijde? Může to být kdykoliv... Kdokoliv z nás může mít teď hned infarkt (to bych si ale brala osobně :). Každý z nás, kdo opustí svůj dům se může denně přimíchat do dopravní nehody. Ale i klidný pobyt v obýváku nebo na zahradě může přerušit padající letadlo (zejména to menší, sportovní). A když už nespadne letadlo, můžeme spadnout my - ze stromu, ze střechy, z žebříku, ze skály, z posedu, z věže (doplňte si podle toho, kam nejčastěji lezete...). I nás může navštívit zmutovaný koroňáček nebo šílený psychopat s pistolí či nožem. Může do nás udeřit blesk nebo meteorit. Možná už se blíží a všechny vlády světa nám to tají...

Může se stát cokoliv a kdykoliv. Kamarádka si teď užívá života naplno každý den. Pojďme si ho užívat taky. Říkejme našim nejbližším, jak je máme rádi. Objímejme se hodně. Buďme na sebe hodní. Buďme tolerantní. Láskyplní. Upřímní. Zejména sami k sobě. A dělejme každý den cokoliv tak, aby až TO opravdu přijde, jsme si mohli říct, že tenhle život v tomhle těle stál za to.