Dopis nikomu a všem

Dámy a pánové v divadle Život,
Hříchy, jež s letitou praxí provozuji, se postupem času vypilovávají k závratné dokonalosti. Avšak s konečnou platností mohu říci, že se jedná o jednu a tutéž věc, kterou v nestejných časových intervalech, nezávisle na sobě, neúnavně opakuji.
Vděčím, svému pesimistickému Já, za svůj úsměv cynika či smutnýho klauna a klaním se obecenstvu při každém šlápnutí vedle s úsměvem. Z důvodu, že čekají slzy. Totiž, tomu, komu štěstí přeje a on slaví úspěchy, zatleskáme s nelibostí a výrazem křivdy. Tomu, kdo šlápne do hovna, tak tleskáme s radostí a to opravdu nehranou.
A já, přátelé, já budu tiše trpět, abych přísedícím zkazila škodolibě radost. Jejich škodolibou radost. Na tenhle svět se nejde dívat jinak, než s úsměvem, přátelé, i když ten úsměv bolí…