Holky a batohy

A stejně je to zvláštní, člověk přejde s batohem dvě třetiny Šumavy a cestou potkává jen samé holky. Tu jde nějaká sama, támhle ve dvou, někde celá partička, jinde mamina s odrostlejšími dětmi, ale o chlapa či dva s naloženými batohy člověk nezavadí. Možná je to jen náhoda, ale spíš mám pocit, že holky a ženský tak nějak jdou tomu svýmu štěstí naproti, zatímco ti nešťastní skoro-šťastlivci, které tyhe cestovatelky zjevně chtějí potkat, asi sedí doma a paří. Něco je blbě. Hodně blbě. Táhne mi na padesát a kdekoliv si měním propocený triko za suchý, tak… no prostě si toho jejich nenápadnýho pošilhávání nejde nevšimnout. Jedna - nejspíš ještě náctiletá -žába mi na Černé hoře doslova visí na očích. Sakra ta je tak krásná, ten její pohled je omračující a úsměv napovídá, že jen čeká – Na „kolik je hodin“, na „kam“, nebo „odkud jdete“, prostě na cokoli… Potkávám ji ještě jednou na Alpské vyhlídce, jen se zase míjíme pohledem, opakuje však totéž. Nezdá se mi, že by to byla taková ta hra, v níž jde o přifouknutí dívčího sebevědomí. Tahle nevypadá, že by to měla zapotřebí, to by byla asi jinak oblečená a určitě by nebyla tady, navíc s batohem. Tohle je upřímný, protože úplně jednoduchý, třeba má jen takovej ten svůj den. Tak se alespoň na oplátku usměju, protože co víc pro ni můžu udělat a jdu k okýnku koupit dětem a ženě ty kofoly. Kluci hrajou zdejší maxi šachy a my se dál bavíme s dašíma slečnama, které s námi právě sdílí Bučinské nocoviště. Jsem jedinej chlap u stolu, mělo by mi být hezky, ale je mi smutno. V kulisách toho nádhernýho světa se totiž odehrává další dějství podivný hry, který nerozumím.