Když klíště hladoví

Slunce zrovna vycházelo…

„ Co tu sedíš tak sama?“
„ Přemýšlím…“
„ Ty, jo? No, to bych se na to podival.“
„ Nemám náladu na vtipy, tak toho radši nech.“
„ Počkej, stalo se něco?“
„ Honí se mi hlavou myšlenky, jestli má vůbec cenu žít.“
„ Sakra, nad čím to dumáš? Samozřejmě, že má!“
„ Tobě se to mluví, co?“
„ Aha, asi vím, na co narážíš…“
„ Já jenom prostě nechci umřít mladá.“
„ A proč bys měla umírat? Jsi snad nějak nemocná?“
„ Oba víme, o čem mluvím. Mám hlad.“
„ No tak to aby ses koukla po nějakém obědu, ne?“
„ Bojím se. Chtěla bych ještě něco dokázat. Vím, že je to těžké, když jsem samička, ale aspoň to zkusit. Kdo mi ale zaručí, že mě po obědě někdo neztopí v kamnech?“
„ Víš snad o tom něco?“
„ Včera jsem tu seděla a dívala se na nebe. Když jsem slyšela, jak nějaké dítě křičí. Jeho matka jenom dodala, ať k ní honem běží, že má u sebe zapalovač.“
„ Znala jsi jí?“
„ Žila hned vedle nás, byla to fajn samička.“
„ Aha, to mě mrzí. Ale ty musíš věřit, že to zvládneš.“
„ Sakra, tobě stačí k obědu jabko. Taky bych to chtěla mít tak jednoduché.“

Malá slza sklouzla po tenkém stéblu k zemi. Přisedl si k ní blíž a objal jí kolem chitinového obojku.

„ Jenom se podívej. Už jenom to jméno: Ixodes ricinus. Opravdu krása.“
„ Zní to skoro až královsky.“
Lehce se zasmál, ale jí v tom stále něco bránilo.

„ Proč nás prostě nevyndají a nepustí zase ven?“
„ Nemůžeš jim tak křivdit - víš, jak my to máme s těmi přenosy.“
„ Já jsem zdravá, nemam v sobě ani vir.“
„ To oni ale neví. Bojí se, že kdyby tě pustili, můžeš se naobědvat na jejich příbuzným a co potom?“
„ Ale vždyť může chytit spoustu jiných…“
„ Jenže o jednoho míň. I to se počítá.“
„ Děsíš mě. Jsi vlastně smířený s mojí smrtí.“

Kousek si od něj odsedla a dívala se mlčky na pohybující se mraky.

„ Tak jsem to nemyslel a ty to víš. Jenom musíš koukat na věc z obou úhlů.“
„ Copak to jde?“

Věděla, že i kdyby to nešlo, tak musí.Byla na sebe tak naštvaná. Už nechtěla být tím, co je. Nikdo jí nikdy nepochopí. Pro všechny je jenom zrůda, která saje krev.

„ Docela by mě zajímalo, jaké řeší oni problémy.“
„ To se asi nedozvíme, ale vypadají celkem v klidu, nemyslíš?“
„ To jo, nechci jim nijak ubližovat…“
„ Já vím. Pojď sem…“

Přisunula se zpět a zavřela oči. Cítila se v jeho náručí bezpečně. Nechtěla ho opustit, ale čas neúprosně běžel a ona měla stále větší hlad.

„ Chci zůstat s tebou…“
„ Holka moje malá, to bys moc dlouho nevydržela. Slibuju, že si tě najdu.“
„ Les je velký, nikdy mě nenajdeš.“
„ Myslíš? Neříkají mi cestovatel jen tak pro nic za nic.“

Usmáli se na sebe…

„ Půjdu se kouknout po něčem k snědku.“
„ Počkám tu na tebe.“
„ Ne, ty půjdeš taky. Rozumíš?“
„ Rozhodla jsem se. Neudělám to.“
„ Ale…“
„ Žádné ale. Nechci bejt škodnou zrůdou…“
„ Dobře, jak myslíš.“
„ Alespoň poprvé ozkouším to tvoje jablko.“

A slunce zapadlo.
Už nikdy spolu na stéble neseděli. Měla moc velký hlad…