Poslední vzkaz

Ťukání na klávesnici mobilu vydává ponuré zvuky. Třesoucí se rukou psaná slova - 'Ozvi se, prosím!'
S povzdechem čekající na toužebnou odpovĕď a myšlenkami zahlcená mysl, svírající pocit na prsou, teď právě dává smysl nezvratnému konání, jež se zlovĕstně blíží. Srdce ten pocit marnosti neskonale tíží!

Odpovĕď nepřichází, vše kolem potemnělo, šouravé kroky směřující ke schránce poštovní a třesoucí ruce vházející dopis do tmavé štěrbiny, schránka ztěžkla pod psanými slovy, ach to to strašně bolí!

Veškerou nadĕji uvrhlo zlověstné rozhodnutí v přesvědčení že jiného východiska již není.

Výkřik, úlek, skřípot brzd rozjetého vlaku a pak - zlovĕstné ticho...

Vyhasl život, teď ještě ne! Proč, řekni mi proč!?

Přátelé proč otevírám toto téma, není snad o ničem jiném co psát?

Neřekl bych.

Témat je jistĕ dost, ovšem cítím, že je potřeba, zvláště v této nejisté době otevírat i tato tabu.

V sychravém podzimním období se křivdy, neshody a nepochopení, vtírají do našich myslí více než kdy jindy, člověk se může cítit osamocen a v daných případech až na dně svého bytí.

Nepozorovaně se plíží stav hluboké deprese a nesdílené trápení ji jen zhoršuje, až není úniku.

Prosím dívejme se kolem sebe, vnímejme signály na nevyslovené volání o pomoc. Nebuďme lhostejní a podejme pomocnou ruku tam, kam až naše působení dosáhne.

Prosím, pozoruješ-li na sobě stav dlouhodobé tísnĕ, která tě přivádí na pokraj myšlení, kdy duše volá o pomoc, neostýchej se a sděl své pocity tomu komu důvěřuješ, tomu kdo k tobě tiše volá, zde jsem a objímá tě svou přítomností, neboť ví, že ty jsi stejně důležitý člověk jako všichni ostatní.

Požádej prosím o pomoc, není to slabost, není to marnost, život je dar.

Život je jako kniha. Když obrátíš list uvidíš, že to co bylo včer nepřekonatelné, je dnes zcela jinak a vysvitl úsvit radosti.

Jsem si v tom jist!

Vzpomínám na svého kamaráda z dětství, byl veselý, přátelský a neuvěřitelně nadaný. Jen neměl to štěstí a nebylo mu a těm okolo něj odhaleno to nešťastné tabu. Až jednou nebyl schopen překročit tu hradbu...

Snažně tě prosím dej životu šanci a vnímej symfonii, nech zaznít hudbu tvého srdce, která vyluzuje notou za notou překypující dobro v nás.

Stejně zdrcující pro okolí je, když kdokoliv odejde nešťastnou náhodou a stejně tomu tak je, když kdokoliv odejde 'dobrovolně'.

Prosím, přemýšlej o tom!