Samota

Za ty roky co už nejsem malé dítě jsem si myslela že samota nebude můj problém. Jsem komunikativní nemám problém se seznamovat s novými lidmi snadno zapadnu do kolektivu tak jsem si říkala že nebudu sama a nebudu se cítit osaměle ale byla jsem na omylu... Cítím se sama, mám sice přátelé se kterými trávím čas ale kdykoliv přijdu domu tak to na mě padle ta samota ten pocit kdy si myslíte že jste sami a nemáte nikoho... Každý tohle zažije jsem si tím jistá ale u mě do dogradovalo do fáze že už měsíc skoro nespím, nejím, mám noční můry a panické záchvaty, jsem demotivována a celkově bez energie na běžné věci. Tenhle měsíc mě čekají důležité zkoušky ale nejsem schopná se na ně připravit a nejvíc mě na tom štve že to děje kvůli pocitu vevnitř mě samotné. Jedná se o pocit samoti a pocitu že nejsem dost dobrá a snad i pocitu že jsem nechtěná i přestože mám milující mamku a bráchu s nevlastním tátou. Ale pocit toho že nestojím za lásku mého pravého otce mě nutí si myslet že nikomu nestojím za lásku.Jsem mladá na to tohle cítit a bojím se že když mám tenhle pocit v mém věku tak že už nezmizí a bude tu do dospělosti/stáří a to mě děsí. Jak může člověk žít v děsu a strachu?