Cesta.....ke slunci

Potkáváme se a opouštíme, milujeme se a nenávidíme, snášíme lásku i bolest.... v bolesti jsem usínala ještě před pár měsíci, ze snu jsem se probouzela, zdávalo se mi, že se v něm znovu potkáváme. Sotva jsem se probudila, nemohla jsem uvěřit tomu, že to byl jen sen a taky tomu, že ručička na budíku ukazuje něco málo po čtvrté hodině... podívala jsem se do stropu a náhle zabořila hlavu do polštáře, jako kdybych chtěla ten sen proměnit ve skutečnost.
Rána byla vždy stejně pojatá - čaj, cígo... nějaký ten rohlík z krámu odvedle... do večera jsem malovala, někdy i dýl... téměř do druhého rána a, když zbyly peníze, tak mi k těm útěkům dopomohla i flaška opojného moku, ale s tím jsem už teď skončila. Jednou jsem ji vylila do záchodu, sotva jsem jí samým nadšením otevřela hrdlo... vytekla do trubek panelového domu, kde už teď nebydlím... s ní pomalu odplul tím zatraceně křehkým potrubím i můj splín, žal z nostalgických břemen... veškerá minulost i zlost.... vše, čeho se nedokážu dotknout.
Pak jsem se odstěhovala... pořídila si místo muže dvě spolubydlící.... ze začátku jsem si nemohla zvyknout na ten pokoj, který teď obývám, protože v něm umřel můj dědeček, ale nestraší mě... myslím, že to nedělá, protože umřel ve svém pokoji, jak to taky chtěl.... v pokoji a míru... tam, kde to měl nejvíc rád.
Rána jsou tam klidná... někdy až moc, protože zjišťuji, že tam vstávám čím dál později... vedle postele mám velké zrcadlo a naproti němu bývalo křeslo... jednou jsem se do toho zrcadla dívala.
Sedla jsem si do křesla, zapálila si cigaretu, otevřela plechovku s broskvema .....
Zátiší....... za mnou v odraze odráželo něco...
při otevřeném okně a já nedívala se do něj na sebe...
říkalo...mi běž, běž....
uteč z té lži
z výmyslů...
povídali jsme si...
povídala jsem si v něm dlouho do noci...
do zblbnutí...
chtěla jsem život prožít
ještě jednou...
pochopit...
povídali jsme si...
s hercem, který mě držel za krk -
chtěl mi vetknout svůj monolog...
hrála jsem věru... tu jeho hru...
ve slovech

avšak né v mysli...
vždyť ani zrcadlo tvé neví, co si myslíš....

Pak jsem odešla od sebe...
odkutálela se na postel...
odešla z jeviště...

a za pár měsíců se stál zázrak... stala jsem se upřímná sama k sobě.... což mi přijde jako jedna z nejsvobodnějších věcí na světě...
...klaním se před tebou
...klaním se slunci....že mohu před ním nahá tančit a necítit se ostudně... děkuji Markéta