sebevražda?

Proč vůbec žijeme? Proč přetrváváme na tomto světě i přesto, že nám pořád něco nevychází? Proč se stále dokola stáváme vtipem osudu, který si z nás jen utahuje a klade nám pod nohy čím dál větší klády? Proč bychom za takových podmínek neměli ukončit svůj život skokem z okna či podřezáním žil? Lidé, na kterým nám záleží, mají stále kvůli nám nějaké starosti. Máme právo je dělat? Nebude lehčí ukončit si život a tím sejmout starosti z mých blízkých a zároveň se zbavit svých problémů?
Ne, je to blbost!
Každý je na tom jinak, ale nic podle mě nestojí za to - vzít si život. Ani ty největší problémy by nám neměly vnucovat myšlenku sebevraždy. Když se podívám na sebe, tak ještě nedávno bylo hazardování se svým životem na mém denním pořádku. Bylo mi vcelku jedno, co dělám, a jestli u toho zemřu či se vážně zraním. Bral jsem to prostě, když zemřu, tak zemřu a bude o jednoho člověka z těch pár miliard míň. Vždyť co může přece změnit jediná osůbka z miliardy? Myslel jsem že nic, ale není to vůbec pravda. Zauvažujeme - li o jiných lidech, nám blízkých i neznámých, tak bychom nechtěli, pokud není v naší zálibě vraždění, aby ten dotyčný človíček umřel. Myslím, že většina z nás by za něho položila i vlastní život. To je samozřejmně ovlivněno naší povahou, ale teoreticky, když přemýšlíme o sebevraždě, tak by nám nemělo dělat potíže se za někoho obětovat. Problém je pouze v tom, že když spácháte sebevraždu, tak vaše potíže nezmizí, možná jen některé, ale určitě ne všechny. Ten zbytek se přenese na někoho jiného (rodiče, kamarády, partnera a nebo na úplně neznámé lidi) a ještě pro ně většinou nějaké nové problémy nastanou. Dále svým blízkým zasadíte vcelku velkou životní ránu. Už tu pro ně nebude živá bytost, co jí každé ráno říkali “AHOJ”, která s nimi chodila ven, na kterou se třeba jen dívali, nebo jí prostě jen tak sem tam potkali. Už neuvidí váš úsměv a ani váš pláč. Nikdy už jim nevnutíte svůj názor, který na jejich život může mít zásadní vliv, protože každý na tomto světě je takový malý originál a díky tomu jsou i vaše názory jedinečné. A ty názory ovlivní dost vaše okolí.
A co zbyde lidem, kteří vás znali? Budou na vás jen vzpomínat. Budou se snažit vybavit si každou chvilku, kterou jste je obveselovali a nebo i štvali. Když na vás budou vzpomínat, tak dojdou bohužel opět k tomu nejhoršímu závěru - a ten je, že jste mrtví, že už vás nikdy neuvidí, nikdy vás nepohladí a nikdy je nezahřeje váš úsměv. Tato vzpomínka je dosti bolestivá a proto bych ji vůbec nikomu nepřál. Když zapřemýšlíte o těch pár slovech, co jsem zde v tomto článku napsal, tak musíte dojit pouze k závěru, že lidi jsou pro lidi. Každý má na tomto světě nějaký význam pro někoho jiného a to i přesto, jestli je hodný či zlý, lakomý či štědrý, zdravý či mrzák. Nikdo by si neměl brát život sám, když je na tom špatně, protože jsou tu člobrdíčkové, kterým na vás záleží a berou vás takovými, jakými jste. Vy můžete ovlivnit mnoho životů a hodně životů je závislých na vás, tak proč tuto závislost někomu brát??
Proč páchat sebevraždu, když jsme pro tento svět nezbytní?