Respektující společnost, která nerespektuje odlišný názor

Že slova přestávají plnit úlohu, k níž byla stvořena. Že ztrácí svůj obsah - ba co hůř, že jsou zneužívána k zakrývání něčeho, o čem se v dané době nesmí hovořit nahlas.
Umělecká literatura vždy dokázala zareagovat hledáním nových směrů a forem vyjádření. Tak se devatenácté století sentimentálního romantismu stalo příčinou zrodu literární moderny a avantgardy. Kýčovité slovo LÁSKA se tehdy vyprázdnilo takovým způsobem, že se spisovatelům už při jeho vyslovení začínalo navalovat a rozhodli se vyjadřovat raději v symbolech, alegoriích a metaforách.
V 60. letech minulého století poukázal na vyprázdněnost jazyka socialismu Václav Havel. Ve svých divadelních hrách svléká donaha dobu založenou na naučených prázdných frázích. Umělý jazyk ptydepe, jež byl oproštěn od veškeré emocionality a mnohoznačnosti, byl parodií na kolovrátkový komunistický slovník, který měl zakrývat nefunkčnost a absurditu komunistického režimu. Jeho stopy dodnes nacházíme v dobových doslovech knih: „Tragédie Čechovova života spočívá v tom, že neprohlédl dějinnou úlohu dělnické třídy, nebylo mu dáno uvidět její revoluční aktivnost, pochopit její vůdčí úlohu v blízké budoucnosti, spojit sen o vítězství krásy a pravdy v rodné zemi s revolučním bojem proletariátu.“ Čtení těchto stupidních frází musí být pro mnohé z nás trpkým svědectvím toho, jak dokáže ideologie zaslepit mysl.
Svoboda slova byla vždy úhlavním nepřítelem každé totality, ať už to byla diktatura proletariátu, fašismu nebo diktatura teokratická. Člověk by měl zpozornět, když se slovo začne stávat nástrojem moci. Když přestává rozumět tomu, co slyší. Když je slovo v kontrastu s realitou. Němci, krčící se za války a za svištění padajících bomb v krytech, poslouchali v rádiu Göringovo hřímání, že „nad územím Říše nikdy nepřeletí nepřátelské letadlo!“ A zatím se jim nad hlavami bortily jejich domy, města a sny. Propaganda je rodnou sestrou každé despocie. Ale v jaké diktatuře dnes žijeme my? Kolik je slov, které se dnes už zase nesmí veřejně vyslovit? Kolik je prázdných frází, kterými jsme nahradili pravdu?
Je možné v dnešní hyperkorektní době veřejně nesouhlasit s názorem, že existují víc než dvě pohlaví? Nařknou vás z transfobie. Mýlil se Darwin, lhala i Bible - zrodil se NEBINÁRNÍ člověk. Do televize s ním! Tleskáme na náměstích, když Belgie zvolí první TRANSGENDEROVOU ministryni světa. Jsme tolerantní k odlišnostem a všichni se vzájemně RESPEKTUJEME. Tedy s jedinou výjimkou - že nerespektujeme odlišný názor. Zkuste nepokleknout na podporu Black Lives Matter. Média nedávno zepsula severočeského politika, když řekl, že „primárním problémem kraje je řešení cikánské otázky.“ Rasista! Romové žádným problémem nejsou a v naší zemi neexistují cikánská ghetta, ale jen VYLOUČENÉ LOKALITY, kde nežijí nepřizpůsobiví občané, ale LIDÉ OHROŽENÍ CHUDOBOU.
Každá diktatura dobře ví, že s kontrolou myšlení je nejlépe začít už ve škole. Učitelka napsala na svém blogu, že existují hloupí a líní žáci. Kdo by to rozporoval? Světe div se, liberální hlasatelé otevřenosti a názorové svobody na ni poslali Českou školní inkvizici: „…stížnost je reakcí na mediální vyjádření učitelky školy.“ Marně se snažila hájit svou pravdu tím, že jim půjde líné žáky ukázat. Novodobá estébé pravdu nepotřebuje. Už se nerodí líné ani hloupé děti, všechno jsou to ŽÁCI SE SPECIFICKÝMI VZDĚLÁVACÍMI POTŘEBAMI, kterým je nutno vytvářet podmínky, aby mohli své INDIVIDUÁLNÍ POTŘEBY naplňovat. Vizí českého školství je získávání KLÍČOVÝCH KOMPETENCÍ pro jedenadvacáté století, v němž by měly převládat SOFT SKILLS nad HARD SKILLS a díky FORMATIVNÍMU hodnocení to pak pro všechny bude WIN-WIN. To vše zabaleno v navoněném pozlátku RVP a ŠVP. Prosazujeme RESPEKTUJÍCÍ PŘÍSTUP, proto jsme zakázali slovo trest a místo něj aplikujeme OPATŘENÍ VE VÝCHOVĚ. Místo trestání nabízíme PODPORU, a to i těm, co o ni vůbec nestojí. Polepšovny nazýváme DĚTSKÝMI DOMOVY, v nichž nejsou chovanci, ale KLIENTI, které už není třeba převychovat, ale nabídnout jim TERAPII, podporu a zejména INDIVIDUÁLNÍ PŘÍSTUP. Nikdo není vinný, ke všem bez rozdílu jsme stejně za každou cenu LASKAVÍ. Baudelaire by z toho zvracel...
Kolik zla se dá ukrýt za tato vyprázdněná slova? Kolik nespravedlnosti, naivity a zbabělosti s sebou nese tahle utopická vize Slunečního státu? V totalitních režimech je držitel represivní moci vždy zjevný: „O tom, co je krásné, rozhodujeme my, strana!“ Když se však kontrola myšlení rodí v době svobodné a demokratické, v době míru a blahobytu, bývá o to propracovanější a v mnoha ohledech zvrácenější.
Odkud se ale šíří současná latentní diktatura liberalismu? Není v programovém prohlášení Vlády ani v závazných vyhláškách ministerstev, nekážou ji filozofové ani kněží na kazatelnách - přesto dusí společnost, plní stránky novin, vytváří atmosféru strachu a autocenzury. Nenápadně je soustružena v mírumilovných neziskovkách. Jakási nová obdoba Hlavy XXII, před kterou se všichni předem sebedestruktivně hrbí a lámou. Nevěřím, že jsme tak zbabělí, že chceme znovu zabřednout do světa ideologických klišé a dogmatických frází. Ve společnosti, kde existuje zločin, prostě musí existovat trest. Kde je lež, musí být i pravda. Rovnost je synonymem nespravedlnosti. Kde je svoboda, nesmí chybět autorita.