Moje pravda

MOJE PRAVDA

Stromy bez listí jsou tichou připomínkou minulého života. Sedím u okna a dívám se na prosincový svět.

Všechno nejlepší do nového roku.. pár slov na displeji mobilu. Snažím se za těmi slovy něco vycítit. Jeho náladu, jeho pocity, myšlenky, tón, výraz… Představuji si, jak psal ta slova do mobilu s brýlemi sjetými na špičku nosu. Značku mobilu už si nevzpomínám, jen to, že měl rozbité sklo. Černý mobil s rozbitým sklem. Pořád mu padal. Věčně ho hledal. A jeho zvonění už jsem nesnášela. A dnes mi chybí? Je to možné? Opravdu jsem se před chvílí usmívala? Opravdu se mi zastesklo?

Tyhle stromy před rokem také neměly listí. Tehdy jsme plánovali naši jarní cestu za sluncem. Miluji slunce. Bože, jak mi chybí. Slunce samozřejmě. Kdo jiný? Ty krátké dny a dlouhé noci mi zkracují život. Vystavují mě samotě a rozjímání… Miluji samotu.. Jo, to často říkám. A dokonce tomu i sama věřím. Je mi se sebou hezky. Ale dnes to neplatí. Vánoce a konec roku to je čas, kdy samota přerůstá do netvora, který počítá mé prohry, vrásky a šediny. No, no… nechceš nechat té sebelítosti? Vždyť jsi to tak chtěla. Rozhodla ses, hrdá ženo. Zvedni hlavu a podívej se do očí své pravdě. Tvoje „Pravda“, to je ta tvoje věrná společnice. Bojovnice i oběť. Ta tě neopustí ani na Silvestra.

Kdysi jsem nevěděla, kdo jsem. Dětství mě zformovalo do dívky, které chyběl táta a přebývala máma. Bolestně prázdné místo a touha po muži, který mě měl milovat a chránit.. Přeplněný prostor mámou, která mě milovala tak nějak moc. Vzdálenost, kterou jsem nesnášela a blízkost, kterou jsem nesnášela. Věčný boj mezi touhou po tom, co nemám a panikou z těsnosti toho, co mám. Kde tam jsem? Kdo jsem? Ta nechtěná nebo ta chtěná? Ani jedna se mi nelíbí. Ani jedna není šťastná, spokojená…

A s touto výbavou jsem vyrazila do dospělosti. S hrdostí fakana rozmazleného mámou a s nejistotou způsobenou tátovým nezájmem. Tak tady jsem. Na startu běžecké dráhy, na kterou jsem si z neviditelného baťůžku na mých zádech, sama vytahovala a stavěla překážky do cesty.

Všechny ty zloby a výčitky. Vůči tátovi a vůči mámě, vůči partnerovi, dětem, šéfovi, kolegům, klientům, .. Bylo to těžké – na zádech i na trati. Jen ta „Moje Pravda“ se smíchem za břicho popadala. Jenže já ji stejně neslyšela. Běžela jsem svůj závod a rozbíjela si vytrvale nos o své vlastní překážky.

Jednoho dne mi došly síly. Najednou bylo těžké vstát. Batoh pořád plný a žádná vůle zvednout se a jít dál. Tam v tom prachu jsem se konečně uviděla. Objevila jsem svou zátěž, kterou stále dobrovolně nesu. Už o něm vím, baťůžku sbaleném hned na startu života, ale pořád postupně objevuji jeho obsah. Bylo by báječné vysypat ho jednou provždy a často jsem si myslela, že už se to stalo. Než jsem si naběhla do další své překážky. Asi to tak má být. Protože každý ten pád, odřené koleno, nebo zlomenina srdce vede mě blíž k opravdové „Pravdě“. Moudrosti, která dělá mou cestu srozumitelnější a smysluplnou.

A tak se dívám na ty stromy, co byly vloni bez listí a teď už jsou zas. Vidím sebe a vidím tebe, jak se těšíme na jarní cestu za sluncem. Vše zalité sluncem. Vše zalité radostným očekáváním… Než si ze svého batohu vyhodím před nohy svou nespokojenost. A je to tady… Překážka. „Moje Pravda“.

Tak co to tady máme dnes?

Chci být princezna. Jo, chci a chci a chci… Dupy, dup..

Najednou mi došlo, že pořád jen dávám. Starám se, všechno na mně stojí, nemůžu se na nikoho spolehnut, na všechno jsem sama… A ty se jen vezeš. Jen si užíváš lehkomyslného života. A všechnu tíhu nesu já. Jak nespravedlivé. Jsem nespokojená.

„Moje Pravda" zaujímá rozhodný postoj s válečkem v ruce. Vede kázání a dělá významná gesta. Cítím se jako tvoje matka. A ty jsi ten líný, hloupý Honza na peci. Spokojená se svým objevem, oznamuji Honzovi, že mu hrozí hladomor. Protože já jsem teď princezna. A ty si jdi do světa a jestli nezabiješ draka a nevysvobodíš mě z věže, tak máš smůlu.

No aspoň jsem se ti omluvila, že jsem z tebe toho Honzu tak nějak sama udělala. Protože jsem měla pocit, že se musím snažit být hodná holka, aby mě měl „táta“ rád. Ano, taky zátěž z mého baťůžku, o které jsem neměla tušení.

No, ale teď už to vím, tak šup šup, Honzo, z pece. Teď začíná mé princeznovské období.

A tak jsi šel.

Jako správná princezna, s postojem chci a chci a chci, jsem začala přijímat. Jaké bylo moje překvapení, když jsem najednou uviděla, co stále přijímám a vždy jsem přijímala. Jak nevděčným příjemcem jsem byla jen proto, že jsem to neviděla. Byla jsem zaměřená jen na to, co dávám. Vůbec jsem neviděla, co přijímám. Mně, jako mámě s Honzou na peci, chyběla schopnost přijímat. Já princezna jsem toto objevila a zalykala se bohatstvím, které bylo doteď jakoby neviditelné.

Mé princeznovské období ale bylo krátké. Schopnost přijímat jsem si ponechala. Jenže stačila živá představa toho, že budu muset poslouchat nějakého krále. Že přijde jakýsi princ, kterého si ani nevyberu a budu si ho muset vzít jen proto, že zabil draka. No to né…. Z baťůžku se vysypal strach z nesvobody těsné blízkosti…

Takže z Honzovy mámy jsem to vzala tryskem přes princeznu rovnou do královny.

Důstojné, hrdé, vyrovnané, samostatné, svobodné, … a osamělé ..

Jen ty stromy jsou stejné jako vloni. A možná ani oni nejsou. Rosteme přece. Oni i já.

Tak, všechno nejlepší do nového roku. Copak nám asi přinese…