Bojím se vzduchu

Je to tak.

Je to tak – bojím se vzduchu – především jej dýchat. Paradoxně jsem za roušky, potažmo respirátory rád, protože dýchat přes ně pro mě není tak obtížné…

Do této doby jsem se často dusil, nemohl se nadechnout, bál jsem se toho tak moc… Pomáhal jsem si papírovými kapesníky - před obličejem jsem vždy držel kapesník. Lidé pokaždé divně koukali, když jsem si jej ani po třech vteřinách nesundal z úst (do té doby to asi může vypadat jako smrkání), když jsem s ním chodil po městě, platil u kasy…

Teď ale, najednou, se mohu nadechnout, je mi lépe. Najednou zapadám a nezapadám do laviny pohledů „co je to zase za magora?“

Je to divné, ano, nechápu, jak se mohu bát vzduchu, hlavně jej dýchat, na druhou stranu neznám nic jiného než se bát nadechnout. Noví lidé v mém okolí často říkají: „Není čeho se bát, jednou to musíš překonat“ – na to odpovídám příkladem pro ně představitelnějším: „Skoč do bazénu, potop hlavu, sundej šnorchl a začni dýchat…dokážeš to? No tak, není čeho se bát, včas tě vytáhnu, budeš jen chvíli kuckat, to je toho…“

Neodpoví, jen si dál melou svou: „To není to samé, to bych nepřežil a podobně…“ Ne? Já taky ne, alespoň ne v hlavě a tenhle můj bazén je tak hluboký, jako můj strach, takže dost!

Slyším ze všech stran, že strach je normální, nenormální je bát se tak, že nastane panika. A ještě horší, bojíš-li se něčeho, co je všude kolem – jako být ve volném vesmíru v těsném skafandru a čekat na chybu, která jednou, pravidelně přijde.

„Je to na palici.“ Říkám kamarádovi se sociální fobií, který přišel na naši schůzku bez roušky, zato skoro namol. Chápu to, i on potřebuje svůj „kapesník“, svůj šnorchl pro tuhle hladinu, která je až moc vysoko...