Neber se tak vážně!

"Richard je bezdomovec. Co mu pomohlo v počátcích, kdy skončil na ulici? Odpověď najdete v tajence." Po několika letech se pouštím do luštění křížovky v časopise Nový prostor. Téma tohoto čísla je "Jiná škola" a tak se přes všechny články, které jsou inspirující pročítám až k závěrečné křížovce. Naštěstí moje mozkové buňky ani za doby korony ještě zcela nevyhynuly a po pár minutách se přede mnou rýsuje odpověď - umět se zasmát sám sobě...

"To je trapný," říkala jsem si sama sobě velmi často. Začalo to v dětství, gradovalo v pubertě a drží se mě to částečně dodnes. Například mi přišlo trapné obejmout své vlastní rodiče. Proč? Protože to u nás nebývalo na denním pořádku. Častěji jsem se objala s kamarádkou, než s mámou, u té mi to tak trapné nepřišlo. A přitom objetí všichni potřebujeme. Dává nám bezpečí. Lásku. Sounáležitost s druhým člověkem. Jenže mně to přišlo trapné. A tak jsem to nedělala. Dlouhá léta. Naštěstí jsem to jednoho dne prolomila. Přišla jsem k rodičům na návštěvu jako vždycky a cestou si v hlavě spřádala plány, že je na přivítanou obejmu. Tolik strachu a nervozity ve mně bylo. Z objetí vlastních rodičů! Z myšlenky, že to bude trapný! A víte, co se stalo? Po tom, co jsem se překonala a objala mámu, ke mně přistoupil táta, který to viděl a objal mě taky. Dojalo mě to. Od té doby se objímáme častěji. Ne pokaždé, ale často. A společným učitelem nám je moje dcera, která si pro objetí nejde daleko. V tomhle je ta dnešní mladá generace před námi.

Objímejte se!

Často něco vysvětluji. V povolání učitelky - průvodkyně to tak už bývá. Anebo se zrovna upozaďuji a jen odpovídám a přikyvuji. Jako dneska. Jedna Špionka ("moje" holka z "mojí" skupiny Špionů z "naší" školy Koventinky) mi on-line něco vyprávěla a já na to reagovala něco jako "hm" a k tomu jsem hodila nějaký jistě roztomilý ksichtík. No a ona, možná proto, že je to živel, mě hned napodobila. Já se vzala vážně a na první dobrou se urazila. Vzápětí mi to ale došlo, že to je přesně ten případ, kdy si vezmu osobně nějakou pro mě nejapnou poznámku a nechám si tím zkazit náladu. Není lepší se tomu zasmát? Možná jsem fakt vypadala dost blbě (obzvlášť přes tu obrazovku) a poznámka byla na místě. Zkrátka, zasmála jsem se v duchu sama sobě a šla jsem dál...

Zasmějte se sami sobě!

Stává se mi to často. A myslím, že v tom nejsem sama, když se tak rozhlížím kolem sebe. Spousta lidí se bere nesmírně vážně a když jim někdo jejich vážnost naruší, berou si to hned osobně, jsou schopni se hádat, vztekat, plakat...

Neberte si věci osobně!

Musím se teď tomu opravdu smát, když si vzpomenu, jak jsem jednu neděli v době oběda neměla vařeno. Ne, že bych si válela zadek na gauči u televize, pracovala jsem. Jen na ten oběd jsem nějak nemyslela, možná proto, že jsem neměla hlad. Jenže tady byl ještě zbytek rodiny, co hlad mít začínal. Upadla jsem do zoufalství a všechno se hroutilo - není oběd, bordel všude kolem a najednou vše bylo špatně. Naštěstí mám vedle sebe moudrého muže, který přišel a objal mě (zase to léčivé objetí). Nevyřešil tím okolnosti kolem mě, ale sami se vyřešily okolnosti ve mně. V tu chvíli mi byl potřebnou oporou. O pár hodin později jsme se tomu už oba společně smáli. A jak dopadl oběd? Třikrát polévka z pytlíku ze starých zásob na hory, na které jsme kvůli koroně nakonec nemohli odjet (a já je už potřebovala udat kvůli datu spotřebě). Všichni si pochutnali.

Můžete si dovolit být nedokonalí!

Pokud se stejně jako já budete někdy brát moc vážně, budete se s druhým hádat, že přece vy jste ten, kdo má pravdu (a znova zapomenete, že každý vidí svoji pravdu ze svého úhlu pohledu), až vám přijde trapné někoho obejmout nebo udělat partnerovi striptýz (protože po tom partner určitě touží, ale mně - vám, to připadá trapné), až si budete myslet, že váš problém je ten největší na světě, zkuste na to vše nahlédnout z ptačí perspektivy. Nebo vesmírný. Když jsem byla malá, mívala jsem často stres ze školy, přestože (nebo právě proto) jsem byla jedničkářka. Brala jsem ji (nebo sebe?) moc vážně. V těch chvílích mi táta nakreslil kolo doprostřed papíru. Papír byl Vesmír, kolo představovalo Zemi. Do toho kola nakreslil malé kolečko, Českou republiku (i když tenkrát asi ještě Československo). A pak ještě menší kolečko, které zastupovalo naši vesnici. Ve vesnici se uprostřed objevila tečka. To jsem byla já. Tedy mé tělo. A můj problém. Najednou se zdál být malinký, stejně jako moje důležitost.

Každý má svoji pravdu, respektujte to a přestaňte se hádat!

Odhoďme tedy svoji důležitost, zasmějme se sami sobě a neberme se tak vážně. Živí odtud stejně nevyvázneme ;-)