Zloba

Je po hádce a ještě jsem neřekla poslední slovo. Chci křičet - nesnáším Tě, nesnáším Tě. A najednou si začnu vzpomínat na své sliby, ztišuji hlas a povídám si sama se sebou. Jak si můžeme dovolit někoho nesnášet? Vždyť předpokladem pro odsouzení jiného člověka je jistota, že my bychom se zachovali jinak. Důležité spojení je v jejich situaci. Člověk, který nám vědomě nebo dokonce nevědomě ublížil, tak mohl jednat v situaci, kterou si my ani nedokážeme představit. My si můžeme říkat, jak bychom se zachovali jinak, samozřejmě mnohem lépe, ale můžeme si tím být tak jistí, když zjistíme, že sami jsme schopni zloby? Nejdůležitější je přiznat si, že sami nejsme dokonalí a požadovat od svého okolí dokonalost by nebylo správné. Jestli nás naše svědomí upozornilo na zlobu a my jsme je přehlédli s ubohou výmluvou, že ten druhý by se zachoval stejně, nebo mám na to právo, nebo já jsem právě ve špatné situaci, oč jsme lepší, než ti nejhloupější, kteří se zlobí na vše kolem sebe? My si můžeme říct, že nám by se nedostatek toho druhého nemohl stát, ale není právě myšlení na zlobu (která vždy znamená jen sobectví nebo závist) důkazem jiných nedostatků, které nemusí mít ten druhý?
Nechci mluvit takhle obecně, a proto se přiznám, že to všechno platí o mně.

Mohla bych se začít omlouvat, že se snažím, že se mi to jenom občas nepodaří a „kdesi cosi“, ale byla by to jen slova. Sama sobě slibuji, že co jsem dosud nenapravila, napravím.
Jenže, jak již bylo někým vyřčeno: „Co je mi po tom, že zítra bude líp, když pokaždé, když se probudím, je dneska?“
Cítím ve svém okolí příliš mnoho zloby, vyvolaná zloba se přenáší z místa na místo a probíhá celým tím společenským propletencem zdánlivě bez konce. Zdánlivě? Nechci být zbytečným optimistou, přestože si zachovávám naději. Ale blbost a závist je nekonečná. (Láska a mír věčná). Platí zákon zachování zloby, ale stejně - nemůžeme se ale alespoň pokusit změnit své nejbližší okolí? My máme tu možnost být lepším člověkem a chovat se k lidem okolo sebe s úctou. Nikdo není lepší nebo horší než já. Všichni jsme lidé, jenom někteří nad tím přemýšlí. Zloba a pohrdání jsou výsledkem neúcty, představy, že oni jsou horší než já. Chovat se mile a s respektem ke každému je nejsnazší cestou k odstranění zloby. (Ten těžší je přestěhovat se na poušť a zasvětit svůj život modlitbám.) Možná se to někdy nepovede. To není důvod začít se zlobit sami na sebe nebo opět na jiné. Nechci příliš použít větu, že ta druhá strana nemusí být třeba ještě dostatečně daleko to pochopit, protože to v nás opět probudí pocit, že to je přesně ono, my se snažíme a ostatní nám to hatí. Ne, pokud se zlobím, nesnažím se.
Omluva dnes není ani zdaleka samozřejmostí. A přitom je výrazem nejvyššího respektu. Znamená uznání viny, znamená konec zloby. Není konec zloby přesně tím, co chceme?
Nechovejte se tak, že to není váš problém. Zkuste se nad tím zamyslet.
P.S. Taky se budu snažit.:-)