Poznání z mého života.

Zdravim všechny lidi, kteří se rádi smějou a úměv rozdávají, jsem totiž jednou z nich. Jak už sem napsala do anotace, nedávno sem jela autem domů, a jelikož sem se dost nudila, začala jsem přemýšlet, jaké je moje postavení ve škole, v rodině, mezi přáteli a tak všude. Moc lichotivé mi to občas ani nepřišlo.. Jenom mám dotaz - jestli tady bude mít někdo stejnej pocit jako já??

Stmívá se, pořád jedeme přes monotóní Německo. Poslouchám písničky veselý i smutný. Nudim se a tak přemýšlim. Jaké je moje postavení tam venku? Jak mě berou lidi okolo mě? Bojim se pravdy, tak se nikoho radši neptám, ale mám dobrý úsudky, tak si to radši usoudim :). Tak třeba ve škole.. máme pohodovou školu, i když dost těžkou. Naše třída je taky ok a neni tam žádná šikana. Lidi mě tam dost berou, takže mám i celkem dobrý "postavení". Příde mi to divný, že se mi třeba nikdo neposmívá, protože nosim neustále jednu mikinu (černou), jedny džíny a střídám pár trik. Nemyslete si, že jsem nějaký prase, to opravdu nejsem. Ale nebaví mě nakupování, protože když bych chtěla přesně jednu věc, tak tu 100% nekoupim, protože se mi nikde žádná nebude líbit atd.
Ale neodbíhejme od tématu. Mám pár kámošek, který mají snad každý den něco jinýho nebo novýho na sobě a snad se jim směje víc lidí než mně (tak 2 - 3 ubohý osoby) O:)..nechápu to. Jestli už si všichni zvykli na to, že na mě nikdo jinej a v jinejch barvách (miluju černou) nic nedostane, nebo je to tim, že všichni vědí, že bych na víc oblečení měla, ža bych peníze měla i na značkový obečení, a nebo že sem všem tak naprosto ukradená, že by jim bylo jedno, i kdybych chodila v montérkách? Že by naše společnost byla opravdu taková? Nechce se mi to líbit..

Už je tma. Pořád jedeme, ale už jsme v Česku, právě jsme přejeli Rozvadov. Moje postavení v rodině. Jsem nejmladší široko daleko. Mám staršího bráchu. Je mu 17 let a chodí na gympl, je dost chytrej a tak. A o de mě se čeká, že bych měla bejt jako on. Měla bych se chovat na 17 let, ale přitom je mi 14. Musim se chovat slušně a když něco nevim, tak sem okamžitě uplně BLBÁ. Jeho pořekadlo (ikdyž to myslí ve srandě) - jsem malá a hloupá. Naprosto to vystihlo moji situaci, protože se mnou se nikdo nepáře. Přijde mi, že jim často překážim. Mám bezlepkovou dietu (celiakii - nesmim nic z mouky, spousty Éček, škrobů atd., ale dá se s tim žít a omezuje mě to jen v jídle - bohužel) - když jsme v cizině, tak je to dost složitý. Máma si myslí, že je to úplně hračka si všechno odpustit, např. špagety v restauraci, normální řízek (obalovanej) taky nesmim. Jenom když je obalenej v "mé" strouhance. Sice tu dietu mám už 6 let, ale přesto je to pořád mučení. A když jedem se známejma někam na dovolenou, tak většinou mý milovaný rodince je můj názor naprosto fuk. Příde mi to tak. Nebo třeba, jsem dost nachcípaná a chodim do knihovny. I knihovnice na mně poznala, že mám rýmu jako hrom, ale můj papínek ne. Tomu to došlo, až když sem v autě kašlala tím chraplavým kašlem. A prej hned na mě, proč sem mu to neřekla? Že on myšlenky číst neumí atd. No dostala jsem pěknej výklad, ale aby mu došlo, že rýma se dá dost dobře poznat a že jí na mně poznal i jinej (s prominutím cizí) člověk, to mu nedošlo.. :/ . Smůla no. A pak kdo z koho :).

Moji kamarádi/ky...myslim že u nich je to úplně v pohodě. Berou mě. Naštěstí jich mám dost. Myslim, že mé názory berou, nebo to tak aspoň dobře hrajou. Asi jim nevadim, ale některejm na mně moc nezáleží, ale to už se týká jednotlivců, že?

Tak tady jsem vá napsala něco (hodně malililinkatej kousiličíneček) z mýho soukromýho života, z mejch myšlenek. Prosim, napište mi váš názor do Komentářů, ať vim, na jaký hodnotě jsou mé myšlenky, díkes :)