Dopis

Smrt

Jednoho krásného dne jsem ho vzdala. Boj, který již po několik měsíců vedu. Boj, který jsem myslela, že nikdy nenastane, že jej nikdy nebudu muset vést.
Myslela jsem si, že mám šanci vyhrát. Ale to byla pouze má domněnka. Teď již vím, že od začátku jsem ho měla prohraný. Byl nesmyslný a vysilující.
Cítím se tak slabá. Cítím samotu… Prázdnotu ve své duši… Ta nicota pohlcuje každou sekundu víc a víc z mé mysli, z mé duše.
Snad již přichází, vítám jí. Doufám, že přijde brzy. I s bolestí je vítána. Nemůžu odejít do země stínů sama. Nemohu si ji přivodit. Nejsem natolik silná, nebo slabá, abych si svůj život vzala sama. To nedokážu.

Jsem zatím zdravá, ale uvnitř nikoliv. Má mysl je nemocná, má duše je chorá. Přeji si smrt, přeji si zemřít. Nikdo neví, jak moc po ní toužím. Nikdo neví, že tady už nechci být. Nikdo také neví, že nejsem schopná se zabít.
Pomoz mi… Pomozte mi… Prosím… Chci odejít… Chci jít pryč… Prosím… Nepatřím sem…
Ta samota je tíživá… Ničivá… Nepatřím nikam… Nepatřím… Nechci už žít…

Snad…
Naděje umírá poslední… A ta má? Ta už leží na smrtelné posteli. Zbývá jí už jen pár dní… Pár hodin… Pár minut… Zbývá už jen chvilka…

Rezignovala jsem… Vzdala jsem se sama v sobě. Boj, který jsem v duši, v sobě vedla, jsem vzdala. Jenže nevím, mezi čím ten boj probíhal. Nevím, kdo bojoval…

To ticho je tak krásné, tak uklidňující… Mé uši naslouchají, užívají si ho. Je tak lahodné… Poslouchám a sním své sny, které se neplní… Nesplní… Proč? Netuším… Ale je to smutné, protože některé jsou tak nenáročné? Asi tak by se to dalo vyjádřit… Jsou tak nenáročné…