Správné konce

Správné konce

 

Jsem tu s bleskovou úvahou.

 

Čas od času, když se něco závažně nedaří a já o tom dlouze přemýšlím, objeví se ve mně myšlenka – „To dopadne špatně.“

 

Když se odhadovaný výsledek dosavadního vývoje, i když k němu přičtu všechnu další snahu a energii, které budou vynaloženy, rovná neúspěchu. Když se zdá, že tenhle projekt, tenhle cíl, tahle snaha musí skončit neúspěšně. Jakoby to už bylo jaksi, kýmsi, dáno.

 

Pokud však ta věc nemá jiný, než špatný konec… můžeme vůbec ten konec označit za špatný?

Však jak může být špatné něco, co bylo tak rozhodně určeno?

Že jsme si v průběhu přáli výsledek jiný a za ten jsme bojovali, neznamená, že výsledek, který je dán vesmírem, je špatný.

Možná je takový výsledek překvapením – ale ruku na srdce, jsme-li životem dostatečně vyškoleni, tak nás už překvapí máloco. Mě nepřekvapí, když mi ukradnou auto. Nepřekvapí mě, když mi ve dvě v noci, poté, co jsem dokoukal béčkový horor, začne za bouřky kousek od postele kapat voda ze stropu. Není to poprvé, co lezu v noci v trenkách na tu střechu a potahuju jí igelitem.

 

Nepřekvapí mě, když si při běhání zase něco natáhnu, natrhnu, a za tři dny mě místo toho bolí zase něco jiného.

 

Takových nechtěných výsledků bychom v každém dni našli celou řadu, a označit je za špatný konec, se zdá být až zbabělé.

Hodně věcí nedopadne, jak jsme si zrovna přáli, ale dopadnou tak, jak si přál vesmír.

 

Naše touha po jiném konci, než jaký je nám přidělen, je jen součástí role, jakou zde máme.

 

Jak bychom mohli hrát svou roli, kdybychom na ni od začátku z celého srdce nevěřili?

 

Nedostaneme ty konce, jaké jsme si přáli, ale ty, jaké jsou správné.