Smrt

Ulehám a jako je nebe nade mnou, vím, že tato noc bude má poslední.
Kdysi mě snad při tomto pocitu mohla ochromit hrůza, ale dnes ne.
Dnes cítím pouze vítaný ledový klid a pokoj – dávno se mé srdce uzavřelo strachu a úzkosti.
Ležím s očima otevřenýma.
Místnost je zalita krvavým světlem.
Nevím, kde se bere, snad je znamením toho, že nadešel můj čas.
Necítím žádnou bolest, jen vím, že mé tělo slábne.
Zvuky utichají a prostor kolem mě se naplňuje směsicí šumivého ticha.
Najednou jsou i má oční víčka příliš těžká, nedokážu je udržet, a tak je zvolna nechám klesnout.
Oči vydechnou úlevou.
Vím, že už je nikdy znovu neotevřu.
Nedokážu se pohnout. Konec se blíží.
Cítím, jak smrt stojí u mé postele a pokyvuje hlavou.
Dlouho jsi na mě čekala, splyne jí z nehmotných rtů.
Přikývnu, ačkoliv vím, že hlava se mi nepohnula.
Jen pojď, zvu svou průvodkyni.
Osmělí se tedy a přistoupí blíž.
Dotkne se mě.
A ten dotyk je jako boží slovo, jako prach z perly, jako břitká slza starých časů.
Teď už nejsem tělo, již jsem jen duše.
Volná, vzletná, radostná.
Bez okovů jakýchkoliv stravujících pocitů.
V novém světě neexistuje bolest.
Pokorně se klaním své nové paní a mlčky přijímám svůj osud.
Nemyslím na nic.
Mým společníkem už bude jen věčné ticho…