O ničem

I když se zatáhlo, bylo omamné teplo. Věděla, že přijde bouřka. Vždycky věděla, co bude následovat. Někde ve skrytu duše, prostě to věděla. Ženská intuice, říká tomu někdo. Nebo empatie. Bylo jí to jedno. Jenom měla potom vždy takový pocit, jako že to měla vyslovit nahlas. To, co tušila už takovou dobu.
Nepotřebovala hvězdy, čajové šálky, nebo snad křišťálovou kouli. Stačilo jí vnímat její vnitřní hlas. Někdy jí to říkal úplně jasně, někdy ale… Měla jenom takové zlé tušení. Stejně ale poté, co se to stalo, věděla, že je to ono. Poznala dobu, kdy ve vzduchu bylo něco zlého, co věštilo špatný čas. Nikdy se nespletla.
To ji trochu vyvádělo z její pověstné rovnováhy. Poznala, když se na ni někdo díval. A to i když k němu stála zády. Poznala to. Otočila se a narazila na ten pohled jako na zeď. Stejně tak se po takovém nárazu na něčí pohled cítila. Cítila se… slabá. To samé ucítila teď. Otočila se a za ní stál on. Usmála se. Teď byla šťastná.