Čas, čas, čas..

Čas, čas, čas..

„Můj čas… je pouhopouhé prozatím…“ Doléhá k mým uším píseň z reproduktoru v obchodě s knihami. Tak mě napadá, co je to vlastně čas? Nedá se osahat, není cítit, jediná známka, že opravdu existuje, jsou vrásky.
Není to tak dávno, co jsem si hrála s kamarády jen o pár let mladšími a dnes? Dnes, když mne potkají, namísto „Ahoj“ odpovídám na „Dobrý den.“ Je to zvláštní, ale čas se nejvíce podepisuje na lidském mláděti, a nejen lidském. Je snad ta rychlost růstu a vývoje způsobena touhou být dospělým co nejdříve?
Čas lze vnímat tolika různými způsoby a mě napadá, jak málo stačí a díky jediné vteřině se změní náš osud. Nejen tehdy, kdy chybí chvilička a udýchaná přiběhnu na nástupiště, ale jen abych vlaku, ve kterém jsem měla sedět, zamávala. A díky tomu potkám v dalším spoji muzikanty, se kterými zažiji neobvyklou a příjemnou cestu. Celé tři hodiny trvající cestu domů si zpíváme známé melodie písní, které znám z doby, kdy jsem byla oním mládětem. To je ta kladná stránka, tou negativní je bohužel ona osudná vteřina, která rozhoduje o životě či smrti. Osud si pak ale bohužel většinou vybírá něco mezi těmito dvěma možnostmi. Následkem je vnímání času v jiných rozměrech. Každá vteřina strávená s člověkem, který snad ani nevnímá, je vzácným pokladem pro ty, kteří se těšili na to, až dostuduje, na jeho kariéru ale hlavně na vnoučata. A teď? I když se obětují s obrovskou láskou, je to ubíjející a mnohdy si přejí, aby čas ubíhal rychleji. Jen proto, že nemohou být sobečtí.
Jediné co mi na čase opravdu vadí je, že se nedá vrátit. Znáte ty situace, kdy ve chvíli největšího podráždění ublížíte, ač ne zrovna fyzicky a úmyslně, ale jindy byste tohle nikdy neřekli nebo neudělali? Tak to jsou ony, ty o které bych prosila čas, aby je vrátil. Hněv je totiž velmi špatný rádce.