Bílá pastelka

Člověk občas neví, jak se má na všechno včetně sebe dívat. Člověk prý občas neví vůbec nic. Ale ve skutečnosti vždycky ví a nikdy nezapomíná, jen nechce vědět nebo si připustit, že něco bylo či je špatně.

“Kolik ti tenkrát vůbec bylo?“
„Čtyři, vlastně možná pět.“
„Bolelo tě to?“
„To už se nepamatuju...“
„Aha.“

Proto si mnohdy minulost upravujeme. Častokrát saháme po bílé pastelce, protože pozitivní vzpomínky chceme mít mnohem pozitivnější a ty negativní - černé, chceme přečmárat alespoň na šedé, neboť máme tendenci utíkat před pravdou. Jenomže pravdu častokrát nedovedeme dobře skrýt, proto se cítíme zraněni.

„Byli jsme ještě malí…“
„Já vím.“
„Bylo nám pět. Byla to jenom hra.“
„Nebyla. Vždycky jsem tě chtěl…“
„Proč to říkáš? Byli jsme přece děti!“
„Nebyli. Ty jsi byla…“
„Já vím…“

A čím více sobě i ostatním lžeme, tak nejenže tím více se cítíme zraněni, ale stáváme se i zranitelnějšími. A čím více jsme zranitelnější, tím více jsme i snadnější oběť.

„Svlíkneš se..?“
„Nechci.“
„Dobře. Tak se svlíkni…“

Ale pořád je to jen naše volba..