Protože žiju

Stála jsem na lávce a držela jablko. Schválně, jestli nějaká přijde. Přišla. A za ní druhá, třetí... Po kouskách jsem ukusovala ovoce a podávala jim ho do zubů. Ondatry. Nevím, kde se tu vzaly, prý je tu někdo vypustil. Já sama se o nich dozvěděla před týdnem. A najednou jsem si to uvědomila. Je to sedm dní od toho, co jsem je objevila...

S kapucou na hlavě jsem sledovala po vodě plující labutě a obdivovala je, že dokážou žít i v takové zimě. Vítr změnil směr a místo do boku mě teď ledovou silou bičoval do očí, které začaly slzet. Slaná voda mi plnila výhled, až byly labutě i všechny ondatry rozmazané. Usoudila jsem, že je čas jít domů...

Pode mnou betonová zem, po pravé straně starý, napůl rozpadlý dům s oprýskanou fasádou a vymlácenými okny, asi se nějací mládežníci nudili. Po mojí levé ruce jsem ještě stále mohla sledovat čističku i s přilehlou vodní hladinou, na kterou teď přistálo hejno kachen. Jasně byly vidět provázky sněhu, které se snášely k zemi, jako by ten studený znak zimy chtěl připomenout svou existenci. Nohy jsem mrazem ani necítila, ale z rukou zkřížených na prsou šlo teplo. Šlo i do srdce, které bylo zlomené... Ale ne od nějakého hloupého kluka, ani jsem nezažila hádku s pubertálním podtextem, jednoduše proto, že žiji...

Na silnici, kterou mi větve břízy začínaly odhalovat, co chvíli projelo nějaké auto. A mě napadlo, že všechny lidi, sedící v těch autech, mohl potkat stejný osud. Stejný osud, jako to dítě. Jako nenarozené dítě, které nikdy nepřičichne ke kytkám. Nikdy neuslyší ani jediný tón hudby. Nikdy neochutná jídlo. Nikdy nedostane vynadáno za to, že si neuklidilo hračky. Ono totiž ani nebude mít šanci ty hračky vytahat...