Syndrom vyhoření...

Vstávám, další zbytečný den přede mnou, 

dýchám, naprosto marně používám plíce,

čistím si zuby a sprchuju se, k čemu?

Snídám jaksi automaticky, oblékam se,

jdu vyvencit psa aby se doma nepodělal.

Jdu do práce kde podle vedoucích pracovníků nic nedělám,

tomu také odpovídá plat.

Přijdu z práce, pes má radost,

jediný tvor na světě, který mě rád vidí.

Jdeme ven, začne pršet, klasika...

Večer si lehnu, usnu a ráno nanovo...

Šest dní v týdnu, stejná pakárna...

Lidé se mi smějí, mizerná práce, mizerný plat, jen spousta hodin a neustálá kontrola

údajů z přístrojů na čištění krve...

Ráno přijedou pacienti, bez nohou, bez rukou, slepí, hluší, stáří, mládí, ale všichni

s chronickým selháním ledvin. 

Umělé ledviny jsem jim nastavil už hodinu předem. 

Napojí se, krev se jim vyčistí, za čtyři hodiny odjíždějí. 

Dezinfekce, proplach, znovu nastavit ledvinu a jsou tu další. 30 lidí denně. 

Pořád dokola.

Každý den.

Než umřou.

Já už mrtvý jsem.

Jen mi to pořád nedochází...