dopis Dědečkovi

ahoj Dědečku,

Dneska je čtvrtek 22.3.2007…

Prsty mi jedou po klávesnici a já ti píšu dopis, dopis bez obálky a bez adresy.
Ani nevím, co mě to napadlo ti psát, nikdy si to nepřečteš, nikdy …
Poslouchám smutnou písničku a slzy se mi kutálí po triku. Jak je to jen dlouho? Rok a tři měsíce… Tak dlouho a já mám pocit, že včera jsem seděla na zemi a plakala, tak strašně moc, protože jsi mi umřel. Nechal mě tu samotnou… Vidím ten den, co jsem tě viděla naposledy, jako by to bylo teď… Dědečku já tě mám tak strašně ráda. Tak moc mi chybíš…
Bez tebe to není život. Nemusela bych každý večer plakat, kdyby jsi tu byl.
Mohla bych ti povídat tolik věcí, co se mi staly… Vzpomínáš, jak jsi mě učil hrát fotbal? Jak jsi mi tvrdil, že správný fotbalista umí kopat i tou druhou nohou? Nebo, jak jsme spolu dělali budku pro ptáčky? Já sem ji pak natřela hnědou barvou? Dneska tak přijít za tebou a říct ti, jak moc mi na tobě záleží, jak bych tě chtěla obejmout a zase usnout ve tvým náručí…
Co bych za to všechno dala, vrátit ten čas. Teď bys mi řekl, ať nepláču, že mě máš moc rád, ale to nejde zastavit…Třesou se mi ruce a triko už je zas mokrý. Všechno bych obětovala za to, abys teď seděl vedle mě, říkal mi zase nějaký vtipy a já nikdy nenapsala tenhle dopis. Nikdy mi neřekneš, že mi to sluší, nebo, že jsi na mě pyšnej, nikdy ti neukážu svého kluka, nikdy nebudeš sedět a koukat na mě, až se budu vdávat… Ten den, co jsem se dozvěděla, že jsi umřel, jsem ten svět nenáviděla, nenáviděla jsem tátu, protože mi slíbil, že se uzdravíš, nenávidím ty zasraný cigarety, který mi tě vzaly…
Dědečku, kdo se mnou bude v autě čekat na babičku, až se vrátí z obchodu a bude se mnou poslouchat nahlas písničky a zpívat? Kdo jí pomůže s taškami, až půjde ze schodů, kdo jí vyrobí nový skříně? Kdo jí bude tajně krást to cukroví? Kdo???
Já to sama nezvládnu - nechal jsi mě tady, abych ukázala, jak sem silná? Silná bez tebe? Tak jo sem srab, jestli si chtěl tohle slyšet, tak se mi teď vrať… S kým budu chytat ryby a pít pivo? Komu budu ujídat tajně snídani? Nebo kdo mě bude krmit jak malou?
Já už nemůžu… Dělám, že je to dobrý před všema, ale ono to dobrý není…? Uvnitř mě to neskutečně zabíjí…. Strašně si přeji jít za tebou nahoru…
Rok 2006, pamatuješ, jak jsme si ho plánovali? Ty ani nevíš, co bych za to dala, kdyby ses mohl vrátit sem za mnou…Dědečku, ty bys nikdy nedovolil, abych se trápila… Mě tohle připadne jak nějaký blbý vtip, že jsi umřel… Ty? Neskutečnej srandista… Tolik lidí plakalo…
Mám tě ráda, Dědečku můj… Nikdy, Nikdy nezapomenu… chybíš mi, tak strašně moc …
Bez tebe to není život, jen něco, co musíš žít!!!