Minulost

Když jsem byla malá, chtěla jsem, aby některé okamžiky nikdy neskončily a nebo trvaly alespoň o chvilku déle. Abych se ještě jednou mohla sklouznout na tobogánu do vody, pohoupat na houpačce, nebo si naposledy zatancovat na táborové diskotéce. Chtěla jsem se ještě chvíli cítit naprosto volná a bez povinností. Když jsem něco provedla a rodiče se zlobili, chtěla jsem vrátit čas, abych ty věci mohla udělat jinak. Myslím, že si to ale přál alespoň občas každý z nás. Tenkrát jsem si ještě neuvědomovala, že chyby z nás dělají to, čím jsme. A už vůbec mi nedocházelo, že rozbitý hrneček nebo neuklizený pokoj jsou malicherné chyby, které v budoucnu nebudou stát za řeč. Jako malá jsem netušila, že za pár let bych mohla litovat chyb tak velkých, že by někomu mohly ovlivnily život. Ale jak bych taky mohla něco takového tušit, však jsem byla jen malé dítě, které vidělo svět skrze růžové brýle.

 Často slýchávám lidé naříkat nad tím, jak chtějí vrátit čas a nepodvést svou drahou polovičku, lépe se naučit na test nebo neříct někomu tak zlé věci. A já si vždycky říkám, že kdyby mohl každý vrátit čas a napravit své chyby lusknutím prstu, tak by to k ničemu nebylo. Protože pokud se nemáme z čeho poučit, budeme ty stejné chyby dělat neustále dokola. Zní to jako klišé, ale pokud budete podvádět ve škole u testu a nikdo vás nechytí, s největší pravděpodobností to uděláte znovu. A ne jednou, ale budete to dělat tak dlouho, dokud vás nakonec nepřistihnou a nepotrestají. Možná to teď zní, jako by to psal člověk, co nemá čeho litovat, nemá věci, které by zpětně chtěl udělat jinak, a nepřál by si občas změnit své činy. Ale věřte, že opak je pravdou.

 Kdybych v minulosti mohla něco změnit, měla bych na výběr z tolika věcí, až bych se z toho možná zbláznila. Třeba bych vše pozměnila tak, aby to bylo lepší a jednodušší. Nezačala bych se přátelit a milovat člověka, který by mě jen využíval a ponižoval, nezahodila bych těžce vydřené místo na předškolní a mimoškolní pedagogice, nepřestala s atletikou a měla lepší vztah s rodiči. Možná, že bych nikdy neměla problém s jídlem, nikdy bych sama sobě fyzicky neublížila a možná bych nikdy nepoznala teď tak známý pocit beznaděje a zoufalství. Třeba bych teď nemusela několikrát týdně řešit strach z toho co bude dál, jestli vše zvládnu. Možná bych měla vyšší sebevědomí a hlava by mi neustále netvrdila, že nikdy nemůžu nic dokázat a že jako vždy selžu. Třeba bych se uměla bavit mezi lidmi, uměla se smát častěji. Možná bych v hlavě neměla takový zmatek a v srdci takovou bolest, že to až ničí život. Možná bych věděla, co se životem dál, jak se s tím vším poprat a jak být znovu šťastná. Možná, možná, možná…

Myslím, že nikdo nemůže vědět, jak by to bylo, kdybychom něco v minulosti změnili. Náš život se může změnit během jediné vteřiny, a to stejné by myslím platilo i v minulosti. Změnili bychom jednu jedinou věc, a ta by ve výsledku mohla ovlivnit tisíce dalších věcí. Jistě, kdybych tenkrát šla na pedagogiku, byla bych teď blíže svým snům, studovala to, co mě opravdu baví a naplňuje. Ale na druhou stranu bych nikdy necestovala tak moc vlakem, nikdy bych nepoznala lidi, kteří mi teď jsou nejblíže. Kdybych se tenkrát nepřátelila s člověkem, který mě jen využíval a trápil, nedávala bych si teď tolik pozor, komu dávám své srdce a komu se naplno otevírám. Nikdo nemůže tušit, jakou paseku bychom způsobili jednou malou změnou v minulosti.

A proto i když to může znít lákavě, nikdy bych raději nic neměnila. Protože jednu věc můžeme zlepšit, a dalších dvacet naprosto zničit. Navíc, kdybych všechny tyto věci změnila, už bych to nebyla já. Byla by to úplně jiná osoba, kterou bych vůbec nepoznávala. Kdybych nezažila to, co jsem zažila, tak bych nikdy nemohla být taková, jaká jsem, protože právě to, co si člověk zažije určuje a ovlivňuje jeho smýšlení. I když je občas těžké překonat chyby, které napáchám, je důležité se z nich poučit. A hlavně myslím, že kdybych mohla v minulosti věci měnit, bojím se, že bych chtěla změnit všechno od základu. Chtěla bych se narodit jako někdo úplně jiný, někde jinde a začít od znova. Otázkou je, mělo by to vůbec smysl? Nebo by to byl jen další život plný nejistoty, strachu a trápení? A stálo by to vůbec za to?