O slibech

Těžké dřevěné dveře jdou otevřít jednodušeji, než by si jeden pomyslel. Jejich majestátnost podtrhává kovové lemování uchycené velkými hřeby. A taky velká klika pod kterou je zámek na velký, těžký, klíč. 

Procházím dveřmi a ocitám se v předsálí. Stoleček s letáky, na zdi nástěnka s informacemi pro příchozího, výzva pro ztišení a vypnutí vyzvánění mobilu. Pokrok dorazil i na tato místa. S tím se nedá nic dělat. 

Procházím znatelně menšími dveřmi, které nemohou být původní, a ocitám se v hlavní lodi gotického chrámu. Chvíli nehnutě stojím a nechávám na sebe působit atmosféru sálu. 

Vysoká klenba zakončená zdobeným klenutým stropem, mohutné sloupoví, sošky svatých, dřevěné schody ke kazatelně, která je zavěšena na jednom sloupu, (napadá mě, že musí příšerně vrzat) dvě řady dřevěných lavic, na zdech obrazy a úplně vpředu dominuje alfa a omega každého chrámu, kostela či kostelíka. Zdobený oltář. 

Očima si vybírám místo kam se půjdu posadit a vydávám se k němu. Když usedám do lavice, pozdravím manžele středního věku, kteří už tam sedí. Ti se na mě usmějí a šeptem odpoví. 

Přichází farář a lidé v sálu na výzvu povstanou. Dochází mi, že já, přestože stojím, od chvíle co jsem vstoupila do chrámu, tam někde uvnitř klečím. 

Klečím a myslím na to, že jsem to už dlouho neudělala. Že v dobách hojnosti a radosti neklekám a neděkuji. Že už ani v dobách nezdaru nepokleknu a neskloním se. 

Sálem zaznívá nesourodý zpěv. Beru do ruky jeden z mnoha zpěvníků, které jsou připravené v lavicích a podle čísla nacházím píseň, která se zpívá. Abych mohla začít zpívat, ani nepotřebuji znát melodii. Mám pocit, že jsou všechny ty utahané kostelní písně stejné. 

Nezvykle mladý farář začíná své štědrovečerní kázání. Mluví o narození spasitele, o Betlémě, o chlívě a o těžkých časech. V duchu se musím pousmát. Každý přeci ví, že narození Krista, o kterém se vůbec neví kdy se narodil,  se naroubovalo na pohanské svátky slunovratu a Vánoce byly na světě. 

Jenže co na tom záleží. 

Tento čas je o pokoře, která nám lidem chybí. 

Je o tom, že nás něco převyšuje a že ani naše osobní svoboda nad to není, přestože se tu naší osobní svobodu snažíme povýšit nade vše.

Je o tom, že se neskloníme už ani před samotným Bohem.

Při odchodu zapaluji svíci. 

Slibuji před Bohem, že ten plamínek v sobě budu udržovat stále a že nikdy nezapomenu. 

A že budu myslet na to, abych poklekla nejen v dobách nezdaru.