O nevěře
O nevěře
Anotace: Inspirováno úvahou Milenka Chci nabídnout svůj úhel pohledu na téma nevěry a jsem zvědavá na reakce
Podle mé životní zkušenosti ženy po padesátce (a s mou povahou) nelze toto téma odbýt jednoduše odsudkem nevěrníka či nevěrnice. Respektive já neodsuzuji nikoho – kdo dokonalý, hoď kamenem. Kdo říká, že je dokonalý, tak sám sebe nezná a provokuje osud, aby mu to ukázal.
Základní věc je ta, že jsme tu každý za sebe a nikdo nemá nárok na druhého. Další věc je, že láska přichází nezvána a odchází bez zeptání. Proto je vnímána jako božský dar. To, co jsem teď napsala, se mi nepíše úplně lehce, protože jsme zažila rub této mince velmi drsně. A měla jsem dvě možnosti – buď žít dál roli oběti, nebo to přijmout. Bolelo to, ale když jsem to přijala, ulevilo se mi.
Zde je drsná pravda o některých ženách, z mé zkušenosti (ale je i řada takových mužů): Ženy, alespoň mé generace a starší, žijí rolí matky staratelky a očekávají vděk. Ale nedostanou takový, jaký by chtěly. Protože je to ale jejich rozhodnutí, nemají na vděk nárok. Pokud totiž čekají vděk, není jejich péče dar, ale obchod. Muži jídlem atd. nepohrdnou, jsou zato někdy i rádi, ale vztah tím naplněn není. Primitivním chybí sex, oduševnělým láska (včetně sexu samozřejmě :-)). A tak si chybějící lásku doplňují jinde, případně utečou (ale i ženám se toto stává).
A teď o mužích, z mé zkušenosti: Jak říká ve Splavu F. Šrámek: Muž má touhu rozsévače, žena má úrodný klín. Muž má obecně vzato větší potřebu erotiky. Ať se nám to líbí nebo ne, to je příroda v nás. Je to výhoda nebo ne? Asi obojí. Uvedu dva typové případy, co mám já za nejčastější.
1. Muž se cítí jaksi opuštěn – žena mu funguje jako matka, chybí mu to druhé. Tu se zjeví mladá obdivovatelka. Je-li dostatečně nevědomý a zakomplexovaný, uvěří volání Sirény, že pro ni bude Mužem a ona mu Ženou. Výsledek? Otec ve věku dědečka, děti z prvního manželství s ním nekomunikují.
2. Muži chybí doma láska. Prostě ze vztahu vyprchá (nebo tam pořádně ani nebyla). Má ženu rád, ale jako člena rodiny. Má rád celou rodinu a nechce ji zničit. A tak si najde milenku a s ní si užívá to, co mu doma chybí. Ale šťastný není. Nemůže být upřímný vůči vlastní rodině. Musí žít jako partyzán. Je v situaci, která nemá dobré řešení.
Ad 1) se ženám těžko stane. Na obdiv moc nedají a ve zralém věku už mít děti nemohou. Ad 2) se jim může stát úplně stejně jako mužům. V obou případech za nevěru v hlubším smyslu mohou oba. Pokud jeden nedává lásku, druhému chybí. A v nejhlubším smyslu slova za to nemohou ani jeden – ani jeden nechtěl ublížit, každý touží po svém štěstí. Je to přirozené a normální.
Na závěr: je tisíce variant, nelze je vypsat ani v jedné knize, natož zde. Obecně se dá na to dívat tak, že nevěra není dobrá ani špatná, prostě je. Bez hlubšího přemýšlení je špatná pro toho, kdo je její obětí nebo o tom nic ze své zkušenosti neví. Může se mu ale stát, že bude v situaci, kdy bude někoho milovat a nebude chtít zničit svou rodinu. A život je jen jeden. Co je v tom případě správné? Neexistuje obecné pravidlo. Každý musí sám v svém srdci posoudit, co dělat. Ale i tak je „správné rozhodnutí“ iluze. Protože vždy něco získáš a něco ztratíš. Takový je život.
Komentáře (32)
Komentujících (10)
Doporučit
Tisk
Stále si myslím, že člověk by mohl být rozumná bytost a takové věci nedělat. Obhajovat to je hloupé. Jsi tady něco jako ďáblův advokát. Otázkou pro mě je spíše to, zda jsme tedy jen pářící se zvířata a nic víc - nebo něco víc! .)
Podle mě jsi se nedostala k jádru pudla proč. Proč se to děje. Když jsou oba v páru na stejné vlně a domluví se na volnosti, pak je to o jejich domluvě etc. Nicméně jinak by se to rozhodně nemělo a já to militantně nemám rád. Pochopení pro to nemám
02.04.2023 13:34:40 | Constantine
Rozumím ti. Ostatně pro mě to byl snad nejbolestnější zážitek života, zjistit, že můj muž se zamiloval do jiné a chce odejít. Z čistého nebe blesk, děs. Ale porozuměla jsem tomu, že to byl důsledek našeho soužití, že za to mohu i já. A navíc, jsme každý velmi jiný a má původní představa, že si na sebe nějak zvykneme, byla naivní. Přijala jsem, že každý jsme na světě sám za sebe a nikdo nemá na nikoho nárok. Bylo to nakonec osvobozující. Byla jsem na něj vlastně závislá. Zrušit to něco stálo. Myslím, že člověk je bytost víc citová než rozumová. Neděláme snad v životě vše, pokud to jde, že nás to těší, než že by to bylo rozumné? Jestliže se stane, že vztah vyhoří, nebo prostě jsou každý duševně jinde (je to vlastně totéž), co zbývá? Opustit nebo nevěra. Nebo žít v odříkání. Není žádná dobrá varianta. Je jen volba, která je vždy bolestivá. Je krásné, když se dva milují až do smrti. Kdo by to nechtěl. Ale kdo to má. Určitě se dá vztah pěstovat, když chtějí oba. Ale musí k sobě cítit lásku. A lásku rozumem nevyvoláš. To je pro mě podstatou tragédie Oněgina (o tom i má báseň Váš dopis je tak milý). Co se týče jádra pudla - proč láska odejde - částečně se to dá vysvětlit tím, že jak se každý nějak vyvíjíme, ti dva se oddálí. Ale je v tom kus tajemství, za mě. Podstata světa je podle mého tajemství. Kdyby se dalo přijít na jádro pudla, život by byl nuda. Za mě :-) Děkuji ti za názor.
02.04.2023 14:04:12 | kozorožka
Možná zde používáš stále nějaké logické zdůvodnění, ale logika věci je chybná .) Když pominu hned to prvotní zamilování - nezamilování, kdy by dva být spolu dál neměli, pak se to stává rozhodnutím na plný úvazek .) Je to stejné jako adoptovat dítě, po roce si to taky už nerozmyslíš, že ho vrátíš nebo si vezmeš jiné. Jde o pochopení, a ne o hru ega .) Ač se to zdá velmi zvláštní, lidi od malička mají špatně zažitý systém hodnot prostřednictvím špatné výchovy, systému i médií. Jsou vychováni k individualismu, ale ten neexistuje, je to mýtus jako cokoliv jiného. V přirozenosti jsme jedno. Ne jedno a jedno .) tudíž pár je celek a měl by se vyvíjet souběžně přibližně stejně. Není to idea, ale skutečnost, jak více lidí spolu koexistuje a navzájem se ovlivňuje. Je to rovnice a výsledek je 1, vždy. Možná je to můj pošahaný názor, ale tyto věci se možná nedějí kvůli tomu, že lidé už vlastně nejsou lidmi. Vyššími bytostmi bez hranic .)
PS: Právě ta počáteční zamilovanost nám ukáže, jak na tom jsme oba dva. Svý k svému. Pokud na začátku nejme na stejné úrovni, nemůže to nikdy fungovat! .)
02.04.2023 14:12:55 | Constantine
Myslím, že je tisíc variant. Rozhodně máš pravdu, že to nebude fungovat, když partneři jsou každý jiný. Individualismus jako snaha ega vyvýšit se dobrá věc není, ale to, že je každý člověk jedinečná bytost, je za mě cenná věc. Naopak mám za nebezpečnou stádnost.
02.04.2023 14:39:37 | kozorožka
Nejde o to být jiný, jde o energii a synergii nás samých .) To, že jsme jiní je zajímavé, jenže to tak nebývá. S tímto tvrzením nesouhlasím také a je to nad delší diskuzi a hloubání, v ideálním světě bychom byli všichni podobní, stejně dokonalí a naše civilizace by vzkvétala, protože jsme jedno/jako jeden. Jenže se řítíme právě do pekel individualismu, protože nejsme schopni koexistovat a chápat se - viz tato úvaha .)
02.04.2023 15:12:52 | Constantine
Máš-li na mysli soulad a harmonii, pak jsem s tebou v souladu :-)
02.04.2023 16:27:55 | kozorožka
Naši pravou podstatu především.)
02.04.2023 17:11:47 | Constantine
Obšírně reagovat na téma nevěry, myslím, je zbytečné plýtvání slovy. Srdce vždy sladce myslí na nevěru. Na špatné zprávy však mívá času dost. Nevěra to není zvyk, ale vždy při ní kvete ve štěstí trochu cizí bolesti. Je pořád stejná, stále chce to samé. V závěru jsi to napsala velmi dobře. Nevěra prostě je, takový je život.
28.12.2022 15:59:57 | blues
Víš, lze se na vše dívat individuálně.
Jednou mi řekla holka z vlaku, že to řešit nechce, i když byla zmlácená.
Její manžel jí mlátil a přesto jí byl blízký, protože jí hlídal dítě.
Mámu měla v Brně a ta o ničem nevěděla. Rvala jsem jí své číslo, ale v životě se neozvala. Nešlo jí pak pomoci. Je to případ o případu. Byla zdravotní sestřička.
28.12.2022 15:04:54 | mkinka
Život zná tisíce variant, nebo spíš mnohem víc. Každá cesta je jedinečná. A přesto jsou jisté společné rysy. Co se týče týraných žen, platí asi dost provokativní myšlenka, že i pro roli oběti se musíš rozhodnout. Ne vědomě samozřejmě. Volbou cesty života. Člověk nevědomý nevnímá svůj život jako volbu, ale čistě jako osud. Podle mého je život spletený ze tří provázků: vědomé konání, nevědomé konání a tajemný osud. Na každý pád nám zbývá jediné - co nejvíce si být vědom toho, co činím a proč tak činím. K tomu biblické: Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí.
29.12.2022 08:48:13 | kozorožka
Dobře píšeš. Člověk může dát návod a dovnitř toho druhého nevidí. Pak ten druhý musí chtít sám. Tu dotyčnou už jsem podruhé nepotkala.
29.12.2022 09:40:32 | mkinka
Miluj
Je jedno kdy
Je jedno zda za závěsem
Je jedno zda platonicky
Je jedno zda třikrát denně
Je jedno proč to chceš
Jsi zvědavé usměvavé klubíčko citů a lásky
Když hormóny blázní
V patnácti
V třiceti
V padesáti
Jsi člověkem
"***"
Nevěřím na neposkvrněné početí.
Nevěřím.
Dobře vím, že staré lásky nerezaví.
Dál hoří.
PS:
Miluj a pohoršení stejně přijde.
Za pouhé políbení přes plot.
Díky tomu, že ještě nejsme andělé.
27.12.2022 14:16:55 | Fialový metal
Pěkné, díky :-). Kouzlo zakázaného ovoce znala už tetka zmije z ráje. :-)
27.12.2022 14:21:25 | kozorožka
Někdo zmijí ... nazývá pokušitele.
Nejsme sami...čky ... co vše vydrží sami a je to jedno kdy.
Stačí číst román
A Roman z náměstí si stýská
***
Obrazně řečeno
Jablko na dlani mám
Prý šarlatán
Prý šarlatem se zdobí
A zlobí
V myšlenkách
Nad ránem
Kdy vchází do snů růží
A Ty se usmíváš na jablko.
27.12.2022 15:03:54 | Fialový metal
osobní zkušenost je spíš ta druhá, i když i z té první by se našlo ledacos...je to složité téma, protože pokaždé je to jinak...má čerstvá je o spokojené ženě, žijící ve své roli opatrovatelky a plničky cílů a mě, jako nespokojeném, s pocitem chybějící lásky, společných zájmů, lidského tepla...stačilo jen brnknout a vzplál jsem jako vích...ona ve stejné situaci, jen mnohem komplikovanějším stavu a vztahu...dnes už jen doutná popel, vychládá marným pokusem se vrátit zpět do života před tím...už to nikdy nebude stejné
27.12.2022 13:14:48 | stormeater
Ano, nikdy to nebude stejné... zkušenost nás změní... ne my sebe, ale ona nás. A lížeme si rány... a píšeme, že. Tím léčíme sebe i druhé, v rámci skromných možností našich duší...
27.12.2022 13:20:44 | kozorožka
lízání ran je velmi účinná terapie...a jak díš, pro básníka je to tou nejlepší inspirací
27.12.2022 13:24:36 | stormeater
Těžko se vybírá nějaká možnost. Protože se vždy rozhodujeme o tom komu způsobíme bolest. A v obou případech tu bolest musíme způsobit hlavně sobě. Takže když se nerozhodneme, máme pocit, že to bolí nejmíň...
Zvláštní, jak přesně mi Tvoje úvaha přistála na očích...
27.12.2022 12:40:57 | Acqua Silente
Ano. Je tam také logický strach se změn a jejich důsledků. A také, přiznejme si, je to pohodlné. Nemuset se vzdávat společného majetku. Taky trochu někdy obětujeme duši tělu. Ona ta duše musí někde bydlet :-).
Mám pocit, že ve středním věku je toto téma drtivé většiny lidí, jen se o tom nemluví. Je to intimní, zraňující. A vlastně neřešitelné. Podle mého oblíbeného Junga duše potřebuje vnitřní konflikt, aby si uvědomila sama sebe a mohla uzrát. Ten výklad se mi líbí - dává utrpení smysl. Ono to řešitelné samozřejmě je, ale tím řešením si dost možná, skoro určitě, vyrobíme další problémy. :-)
27.12.2022 12:58:10 | kozorožka
...láska je taková, jací jsou lidi...a lidi jsou vždycky na složitou diskuzi.
27.12.2022 12:31:19 | Marten
Ano. Jak už jsem někde psala, Čapek řekl, že každá generalizace je vulgarizace. Je to tak. Ale bez zobecnění se neobejdeme. Jen musíme mít na paměti, že každý člověk a každý příběh je jedinečný. Pro mě bylo zjištěním posledních let náhled na věc i z mužské strany. Vlastně proto jsem to asi napsala - aby si čtenář uvědomil, že se lze na věc dívat z různých úhlů pohledu. A nesoudit předčasně. :-)
27.12.2022 12:36:34 | kozorožka
...nesoudím, něco jsem sám zažil...a lepší než zobecňovat je statistika, třeba rozvodovosti, singles atd....není nám statistika nakloněna, spousta negativních jevů ve společnosti.
27.12.2022 12:54:37 | Marten
Nevím, k čemu by mě v životě pomohla statistika. :-) Jen si říct, že nějaký jev je nebo není častý. Hm. Statistika nepoví nic o příčinách. Souvislostech. Ano, rozvádí se hodně manželství, ale co to říká? Byli dřív lidé šťastnější? Nebo se jen z existenčních důvodů nemohli rozvést? Statistika vypovídá o štěstí, že v chudých zemích jsou lidé šťastnější. Takže se máme moc dobře. Fajn, ale co s tím? Asi být skromnější. :-)
27.12.2022 13:02:26 | kozorožka
...člověk už ví za tisíce let historie všechno...ale poradit si nedá...všechno je o lidech, jsme (vy)chováni jako společnost chytráků bezohledných tupců, chtivých sobců...ti jsou dneska nejvíc úspěšní, svět naruby...není co k tomu víc říct.
27.12.2022 13:09:46 | Marten
Ano. Jen si nemyslím, že by to bylo někdy lepší. Stále stejná hra v různých kostýmech. Je to hra ega. Ale to je jejich věc, ať si to užijí. Však oni šťastní nejsou, podle mého. Každý si musíme sám projít trnitým bludištěm světa do ráje srdce. A někdo to do smrti nedá. Jeho věc. Pochybuji, že někdo ve skutečnosti touží po něčem jiném, než po štěstí - a to je vždy ve vztazích, v laskavosti, v lásce. A ta se se hrou ega přeci vylučuje :-). Chudáci.
27.12.2022 13:15:56 | kozorožka
...věčný marnění lidskýho materiálu...řečeno ironicky...ale jsme už daleko od tématu nevěry, i když vše souvisí se vším...
27.12.2022 15:20:54 | Marten