Věci, co ti nikdy neřeknu

Zkoušel sis někdy představit, jaký by to bylo podřezat si zápěstí? Jak přejedeš žiletkou (jasně že žiletkou, tou starou, co táta používal na holení, když jsem byla malá, měl je v krabičce s nápisem Astra, doteď si to pamatuju, ve skříňce nad umyvadlem) a kůže se rozevře, pomalu a váhavě, jako by nevěděla, jestli může, a ze žil se vyhrne krev. Vytryskne? Nebo se jen vyvalí a bude stékat po předloktí jako láva? Představuju si spíš tu lávu. Protože krev bude horká, bude mě zahřívat, dokud mě celou nezakryje. Bude teplá a hustá, jako polívky od babičky, co máš tak rád.

Budeš k ní chodit na jídlo i potom? Budete sedět u obdélníkovýho stolu v obejváku, pod okny, co nepouští dost světla, pod talířema pořád to stejný strakatý prostírání a uprostřed stolu bude stát hrnec, ten menší, s polívkou a naběračkou, a ty budeš jíst a pořád koukat do mobilu, a babička bude mluvit, bude pořád něco říkat, povede small talk, i když neví, že se mu tak říká, a pak jí opravíš čerpadlo nebo něco podobnýho, lehneš si na chvíli na gauč a pojedeš pryč? Domů? Nebo tam, kde budeš zrovna spát?

Chybí mi, že už neumim nejíst. Že se neumim zapřít a vynechat jídlo, i když nemyslim na nic jinýho, než na jídlo. Je to šílený, viď? Připadám ti jako šílenec. Nebo bych ti připadala, kdybych se odvážila ti to říct. Ale to neudělám. Protože kdybych to udělala, tak bys odešel. Možná ne hned, ale nakonec jo. Nezvládl bys to. Myslel by sis, že to sabotuju, že se dost nesnažim se uzdravit. A když se nesnažim uzdravit, ničím náš vztah. Ničím sebe, a ty se na to nechceš koukat, nechceš tomu přihlížet.

Nejíst je svoboda i vězení. Nejíst mi dává křídla a zavírá mě do klece. Ale nebiju křídly do železa, stačí mi jen vědět, že je mám. Když se nenajim, chybí mi jídlo, nemyslim na nic jinýho, než na jídlo, jsem uvězněná v cele ze špaget, těsta a receptů. Ale když se nenajim, když cítim to prázdno ve svym břiše, tom hnusnym tlustym povislym břiše, jsem šťastná, ne normálně šťastná, spíš maniakálně šťastná, že se mi to daří, že jsem zase o krok blíž, blíž ke mně, ne ke mně, jaká jsem, ale ke mně, jaká chci být. Jen mi nedochází, že s každym takovym krokem se zároveň vzdaluju sama sobě a moje představa dokonalý já se posouvá pryč a nikdy na ní nedosáhnu.

Nebo jo? Budu někdy tak hubená, jak chci? Budu někdy spokojená? Třeba až už moje orgány nebude chránit ani tenoučká vrstva tuku? Víš, mně to nevadí, být vyhublá. Líbí se mi kosti potažený kůží, propadlý tváře. Líbí se mi šlachy. Tak ráda koukám na svoje nohy, na svoje vysoký nárty, ze kterejch vedou záprstní kůstky, táhnou se jako žilky na listu. A žilky jsou na tenkejch listech, ne na tlustejch. I kůže na nártech je tenoučká, nic pod ní neni, jen ty kosti. Chtěla jsem, aby moje ruce vypadaly jako moje nárty. Pořád to chci.

A když budu takhle hubená, budu tak hubená, že už ani neunesu samu sebe, budu spokojená? Já pořád věřim tomu, že jo. A věřim, že tim vyřešim všechno. A já si uvědomuju, že to zní jako strašná blbost, nemysli si, že to nevim, že to neslyšim. Ale zamysli se nad tím. Ponoř se do důsledků mojí posedlosti, do toho, co by nastalo, kdyby byly moje strachy větší než můj pud sebezáchovy. Nedává to teď trochu smysl? Jsi chytrej, nemusim ti vést ruku, aby ti došlo, že jsme došli na začátek. Že jsme šli po běžeckym oválu a jsme tam, odkud jsme vycházeli.

Je to šílený. Ale dává to smysl. Což ze šílenýho dělá děsivý. Ale to se nikdy nedozvíš.