Svobodné duše

„Svoboda končí tam, kde druhého začíná.“ Říkává se. Ovšem jak moc bývá naše svoboda formována? Jak moc ji řád lidského společenství okrouhá k obrazu svému?
Rodíme se jako čistý papír, průzračné duše nedotčené ničím jiným, než novým vánkem v novém světě. Ve světě tisícera možností, milionu názorů, miliardy lidí a bytostí. Již ve vteřině zrození se začíná naše míra svobody ohraničovat v závislosti na tom, jakou kulturu střetneme, jaký mindset rodičů zastihneme, v jaké společnosti svou bytost zasejeme. Nekonečná barevná fantazie dětských světů končí tam, kde začínají dospělí předávat své poznatky posbírané na tomto světě. Tohle nesmíš, tohle nedělej, tam nechoď, tohle nenos, je vhodné chovat se takto, tohle je to, a to zas ono… Dětská barvitost okrouhává se, formuje se, přizpůsobuje se natolik, až v dospělosti se stáváme příliš dospělými. Zapomínáme na barvitost světa, svobodu mysli, tu úchvatnou cestu po krásách své duše. Upneme zrak na budování budoucnosti, na materiální svět a honbu za penězi – ten má to, a ten zas tamto. „Zasadit strom, postavit dům, zplodit syna“ Říkává se. Upneme se na plnění společensky očekávaných úkolů, kdo vybočí je podivínem či zklamáním rodu. Přičemž kdo sejde z cesty po své vlastní ose, nalezne půvabné krásy všech různých vesmírů, možností a příležitostí. Vymanit se z tíhy světa, pohlédnout sám sobě do duše, pochopit se, odpustit si, milovat se. Uvědomit si, že tvůrcem reality jsme my sami a je na nás, jak mocný úhel pohledu na svobodu své duše si zvolíme. Zjistit jakou působivou silou oplývá naše nitro, odpojit se od mozku a jeho myšlenek, jež k nám vysílá, nechat proplouvat duši do každého momentu rozmanitých dnů. To jest cesta, po které kráčím - cesta poznání vlastní svobody duše.