Čekání na lístečky

 

Jsem příliš znaven na skutečnou poezii, odloučenou od života,

znavem bezesným ponurem dní,

v práci absurdní, existenciální kolobĕh tragikomických scén,

nic než pocit v dekoracích, stín zákulisí, nikdo s hlasem nĕkoho.

 

Volný čas, únik z reality do digitária kvantového svĕta, skrytého vesmíru, podivných bizardních postav s nadpřirozenými schopnostmi, fluidních-blob monster s dírami, expandujících do prostoru, dokonalé prázdnoty cinematografické existence, produkt přehlušené současnosti a předtím již vidĕného, recyklovaného.

 

nic než šeď, únorová metropole, s občasnými poryvy pohledných žen, nových pohledů na průmyslové obrazy, výřezy, úhly. Procházíš se, jako bys zabíjel čas, nenaplnĕn, nenalezen, odlidštĕn bez ztracených soch počitků, přítomnosti, poezie.

 

A to chtĕl psát ponuře, střeženĕ vzletů, širokodechů a metafor. Jen s únavou volá mu žena v depresích, že zmizela jí radost, cítí nejistotu a chybí ji iniciativa, scénáře, na druhé stranĕ hovoru prázdnota, propast poznání a nepoznaného. 

 

Snaží se ji povzbudit, ale je to příliš tĕžké, sám se necítí příliš šťasten, ta nejistota, čekání, neustálé, opakující se čekání a vršení slov, slov a dalších slov. 

 

 Za okny kavárny se rozvĕcují brnĕnské lucerny, čte recenze desky r'n'b zpĕvačky, objedná si cappucino, volá si s ní, cítí samotu, zapomíná hesla, zapomíná milovat, tvořit, žádat od života víc než jen mód přežívání.

 

Vnuká mu myšlenka zapsat ji sem do modrého archivu nebe, který nikdo nečte, který nikoho nezajímá, který se čte sám a mizí se zaznamenáním v pomíjivé příčetnosti vteřin, jak se myšlenky tvoří za sebe, jitří a tříbí. Jsi v tom, skrz práci, skrz proces, skrz toužení přání myšlenky, dosáhnout satisfakce, spokojenosti, vyznĕní, souhry, souznĕní s beatem života, dosáhnout lásky, milovat, stávat se láskou, milováním, být milován, být osamocen, být poezií, být, jen tak být...

 

Příliš unaven myšlenkou na skutečnou poezii, 

stvoří ji, jdouce naproti,

barvám jara a nových sní...