Úsměv je etiketa.

Dobrý den.

       Nedávno jsme se tři lidé navzájem představovali a ani jeden z nás tří nevěděl, v jakém pořadí by to mělo být. Nakonec jsem těm druhým dvěma řekl: “Pořadí není důležité. Hlavně, že se při tom hezky usmíváte.”

    Myslím totiž, že úsměv, srdečnost a příjemné charisma mohou být hezkou omluvou za nedostatky ve znalosti pravidel společenského chování. Sympaťák Belmondo může vstupovat do místnosti bez klepání a roztomilé dívky si nás získají přes mnohé faux pas.

Úsměv beru jako společenské pravidlo i hezkou cedulku na obličeji.

Dovolím si pokračovat citátem:

“Slovník spisovného jazyka českého o etiketě píše: „1. pravidla společenského chování, zvláště při panovnickém dvoře, soubor společenských zvyklostí, zejména při diplomatických stycích… 2. nálepka s nápisem, označení; značka, viněta.“ Jako příklady pro první význam slovník uvádí „chovat se podle pravidel etikety; potrpět si na etiketu“, spojení „označovat etiketou“ je slovníkovým příkladem pro druhý význam tohoto slova.

Etymologie, tedy původ slova etiketa, nám tentokrát zcela jasně ozřejmí, jak spolu dva významy tohoto výrazu souvisejí. K nám etiketa přišla z francouzštiny, kde pod étiquette rozumějí totéž, co my pod etiketou, tady jak pravidla chování, tak vinětu. Francouzské slovo vzniklo ze starofrancouzského podstatného jména, které znělo estiquette a pocházelo ze slovesa estequier, zastrčit, zapíchnout. Jak vzniklo starofrancouzské sloveso, odborníci nevědí docela přesně, ale určitě tu bude souvislost s nějakými starogermánskými slovy. Středonizozemské steken totiž mělo stejný význam jako starofrancouzské estequier a v dnešní němčině jsou podobná slovesa stechen, píchnout, a stecken zastrčit.

Původní význam francouzského slova, z něhož pochází naše etiketa, tedy nesporně je „to, co se někam zastrkává, připíchává“, štítek, nálepka, značka, viněta. Což ale nutně nemusely být štítky, nálepky, viněty na láhvích. Étiquette se koncem středověku říkalo i vývěskám připíchnutým někam na stěnu v královském paláci. Ano, už ve středověku měli v královských palácích cosi jako nástěnky; býval na nich napsaný pořad dvorního ceremoniálu. Což se dělalo z toho důvodu, že mnozí návštěvníci dvora složitá pravidla ceremoniálu neovládali, a tak – aby nebyla ostuda a trapas – se je měli z vývěsky, z „etikety“, naučit. Mohli, vlastně museli se chovat podle etikety. Pojmenování vývěsky přešlo na to, co na ní bylo napsáno.”

                                                                     Tomas

S úctou uvádím i zdroj  citátu:     zakulisislov.cz/etiketa