Poznávám svět a sama zůstávám nepoznána

Anotace: Každého se to týká a každý by se měl nad sebou zamyslet

Chudoba… Pro někoho jen prázdné slovo, pro někoho vážný problém. Ale je chudoba opravdu prokletím? Sama jsem si dlouho myslela, že ano, dnes už ale vím, že to tak nemusí být vždy. Vemte si, kolik slavných básníků, malířů a spisovatelů bylo chudých. A kdo by dneska neznal jména jako Vincent van Gogh nebo z našich Jan Neruda. A to i přesto, že ve svém životě zrovna moc jmění neměli.
Přináší tedy chudoba slávu? To určitě také ne. Kolik lidí a hlavně dětí dneska umírá na chudobu. Teda na přímo na ní, ale na nedostatek léků, které se jim jinak než za peníze nedostanou.
Ale já se spíše zaměřím na naše podmínky. Sice kolik lidí u nás ve městě může říct, že jsou opravdu chudí, ale já se zaměřím na ty, co nejsou z majetné rodiny. Kolikrát už jste na chodbě ve škole viděli stát někoho stranou od ostatních? Viděli jste ho vůbec? Nepřelétli jste ho jen očima bez sebemenšího náznaku zájmu? A proč vlastně?
Já bych věděla proč. Sama patřím mezi ty šedé myšky. Neznačkové oblečení, účes očividně střižený doma a každý den mlčky přecházím. I když mlčím a nikdo si mě nevšímá, přeci tu jsem. Mlčky poslouchám slova a dávám si útržky dohromady. Ne že bych byla drbna, já nikomu nic neříkám, ale přeci jen toho vím dost.
Abych to nebrala jen na školu, zkusili jste někdy jen tak jít ven, mlčet a jen poslouchat? Slyšeli jste někdy naříkání psů za plotem nebo smích dětí hrajících si na hřišti? Určitě ano. Ale kdo z vás tomu věnoval pozornost? Kdo se radoval ze štěstí jiného, nebo smutněl při cizím pláči? Každý se spíše zabývá každodenním shonem, prací a vyděláváním peněz.
Někteří nikdy neměli mnoho peněz, a přesto odkázali světu neuvěřitelné. Šli za svým cílem, dělali to, co je bavilo a nenechali se přemluvit k jiné práci. Doufali, že právě oni nechají něco světu. A proč to všechno? Proč si prostě nezvolili jinou práci a nebyli bohatí? Nestěžovali si na svou práci, na svou chudobu. Snažili s ní bojovat, nebo si na ní zvykli? Někdy nestačilo ani jedno. Kdo by byl taky rád dobrovolně chudý?
Ale myslíte si - Neruda napsal tolik krásných básní bez toho, aby si neprožil jak těžkosti, tak i radosti?
Nikdy bych nikomu nepřála chudobu, ale každý by si aspoň jednou měl zkusit, jaké to je, žít „na okraji společnosti“. Není to ze žárlivosti nebo z nějakého špatného úmyslu, ale komu by se nelíbilo jednou za čas vypnout a přestat se chovat, jak společnost žádá? Jen tak spontánně udělat něco, co byste si jinak netroufli? Skákat, křičet a smát se jako ten největší blázen? A přesto by si vás nikdo nevšiml a nikdo by vám neřekl:,,Ty jsi ale de…!“ Prostě si užívat život, bez toho, aby vás někdo odsuzoval.
Podle mého názoru není chudý ten, co nemá peníze, ale ten, kdo si život neužije z obavy, že by ho za to někdo odsoudil. A co vlastně takovému chudáku chybí? Nikoho nemusí neposlouchat, dělá si, co chce a kdy chce, a nemusí se před nikým ospravedlňovat ze svých činů. Kdo může říct, že by měl takové štěstí?