V plenéru (Němý rozhlas)

Tak tu zase sedím na balkóně a koukám na nebe jak od východu přechází z modré až na bílou a úplně na západě za lesy se utápí v oranžovém moři, které před chviličkou spolklo slunce. A někde v parčíku dole mezi domy houká sýček. Člověk by si ani neuvědomil, co mu chybí, kdyby se bez rozloučení odstěhoval. Houká tady, co si pamatuju. Těžko říct, jestli to je pořád ten jeden samý.
A já teďka přesně tak, jako když zmizí sýček z parku, nevím, co mě trápí. Koukám na šedou stěnu protějšího domu, je na ní rozhlas, ale mlčí. Kéž by mi něco řekl, aby mě rozveselil. Chtěl bych se zase proběhnout kolem té zdi, v pozdním letním večeru a s klackem v ruce. A za všemi okny toho baráku by skrz záclonou koukaly báby ven, co se to tam děje, a proč ten darebák ještě nespí. A čekaly by, jestli mě třeba náhodou nenapadne lézt v parku na nějaký strom. Pak by se jedno okno otevřelo a bylo by slyšet jen: „Jedeš z toho stromu, ty uličníku jeden!“ A já bych skočil dolů a bylo by mi to stejně jedno, protože zítra bych tam byl zas.
Jenže já už nikam nevyběhnu. Pomalu se stmívá, další den se končí a zítra už budu mít úplně jiné myšlenky. Půjdu do školy, která se pro mě za pár dnů nadobro skončí a budu si užívat každý okamžik, protože já už vím, že už to nikdy nepůjde vrátit.
Čas tak strašně letí a já toužím vyběhnout ven a lovit štěstí. Děsím se toho nevyhnutelného koloběhu. Jsem jen jedno kolečko obrovského stroje. Jsem tady už tak dlouho a co jsem dokázal? Nic! A kdyby přece jen něco, tak by to stejně bylo úplně jedno, protože by mi pořád něco chybělo. Uvnitř mě je díra a táhne skrz ní průvan.
Za chvíli budou na nebi hvězdy a já bych tu nejradši seděl napořád, nikam bych se nehnul. A úplně nejradši bych vedle sebe měl svou lásku a seděli bychom tu spolu. Mimo čas. Napořád bychom se milovali a k životu už by nám víc nescházelo...