Tak to nevím

Přišel další večír. Ležím v posteli a vzpomínám. Vzpomínám na věci, co se staly a na lidi, kteří mým životem prošli. Se slzami v očích se podívám na stěnu vedle postele – nalepené fotky přátel, básničky, které mne zaujaly. Vzpomínky jsou někdy bolestivé – ale časem už ne tolik .. ale neustále něco uvnitř bolí. Koukám do stropu – a místo stropu mám před očima vzpomínky ... jak nekonečný film se mi promítají před očima.

„Pojď! Přidej se k nám! Na jedné straně nám chybí hráč!“ zavolal na mne kluk s modrýma očima. Přidala jsem se k nim a z kluka, co na mne zavolal, se stal můj nejlepší přítel. Pomáhal mi ve chvílích smutku – i když tenkrát jich nebylo tolik jako teď – po třech letech. Hrozně se toho změnilo. Hlavně já – styl mého uvažování. Změnila jsem se od základu. Místo dlouhých vlnitých vlasů mám na hlavě rozčepýřené hnízdo. Místo neposedných jiskřiček v očích v nich je jen smutek. Úsměv už tak často není viděn na mojí tváři. Během tří let zemřeli moji tři přátelé. Život je krutý. Chce se mi plakat nad beznadějností žití. Chce se mi křičet zoufalstvím. Chci, aby tenhle život utrpení skončil. Chci letět pryč od tohohle života. Nechci mít moje vzpomínky. Nechci si pamatovat. Chci být zase to malé děcko, které bláhově věří, že na existuje jen dobro a nic se nemůže stát. Chtěla bych toho moc, ale svět mi moje přání nesplní.

Když jsem se dozvěděla, že zemřel Jimmy, tak všechno ve mně křičelo – byla jsem zoufalá a nevěděla co dělat. Dlouhé měsíce jsem křičela – vnitřně – nikdo mě však neslyšel. Ani jsem nechtěla, aby to někdo věděl. Až po čase sem přišla na to, že je lepší se vypovídat. Ale to bohužel pomůže jen chvilkově – ten, kdo nezažil ztrátu blízkého člověka, nemůže pochopit, co se uvnitř člověka děje. Zoufalství převládající nad rozumným myšlením. Neuvěřitelná bolest, která prostoupila celé tělo. Neuvěřitelná touha zemřít a být s tím, kdo odešel. Je hrozně těžké žít, když vás na tomhle světě nic nedrží – v skrytu si říkáte, komu byste scházeli ... někomu nejspíš ano, a tak tu zůstáváte – přesto, že mě už život netěší, přesto, že už nevím, co dál, a že v sobě mám hrozně moc smutku, tu zůstávám. Snad jen z povinnosti. Čelím tomuto životu s pramalou chutí, ale (zatím) s vytrvalostí – bojím se jen, že to jednou nezvládnu. Už tolikrát jsem balancovala na ostré hraně – bylo tolik chvílí, kdy jsem se rozhodovala, jestli vůbec má cenu žít nebo to raději skončit. I přes to, že zemřel Jim, Ondrás aj Pírko, jsem stále tady. Přes to vše se ještě držím „nad vodou“.

Už dlouhou dobu ve mne všechno křičí. Nemám skoro sílu jít dál – ale jdu. Chtěla bych zapomenout – nevědět, co bylo, nevědět, co je a nevědět, co bude. Být bez paměti. Možná bych byla šťastná, možná ne. Co na to sejde. Už je to jedno. Sama sebe nechápu, tak jak mám chápat své okolí?

Denně si vzpomenu na Jimma, na Ondyho a na Pírko. Ty chvíle, co jsme byli pohromadě, byly úžasné – ale to už skončilo. Nejsou tu a nebudou. Chce se mi křičet „PROČ??“, ale nemůžu. Nemůžu nic. Jen každý den dělám to, co se „má“ – neboli žiju. Zatím.