Dnešní pohled na život

Narodil ses do doby, v níž se neustále spěchá. Technická a průmyslová revoluce... Pospěš! Nestihneš školu! Vstávej! Musíš do práce! Honem...všude spěch. Tak nějak se vytrácí laskavost, úcta nejen k životu, ale i k člověku jako bytosti.
Trápíš se svým zdravotním stavem, při volbě svého povolání na základní škole jsi zcela zdráv, lékař Ti vystaví " povolenku " studovat tu a tamtu školu, učiliště. Když se cosi v tobě samém zlomí, ocitneš se na JIP v nemocnici a tvůj sen se zhroutí. Ano, sice dostuduješ, ale už teď víš, že z tebe nebude to, či ono. Profese, kterou jsi chtěl toužebně dělat celým srdcem, se ti vzdaluje.
Diagnostikovali ti nemoc. Od nynějška máš ve svém životě spoustu omezení, nesmíš nebo by jsi neměl to a tamto. Po skončení školy jdeš na úřad práce, kde strávíš přes dva roky. Potom se ti poštěstí najít práci, byť ne ledajakou. Už pěknou řádku let pracuješ na pozici, o kterou by jiní ani nezavadil. Pro lidi kolem jsi nula. A pro svůj zdravotní stav nemáš od státu, který se pořád ženě někam dál nárok na nic. Ani invalidní důchod...a tak kráčíš, byť pomalu, se zaměstnáním, které ne každému voní. Můžeš mít pocit, že si na tebe lidé kolem ukazují asi jako na nevěstku, která nabízí lacině své tělo a služby jen proto, aby měla za co jíst, mít kde hlavu složit. Dnes už se nedíváš na jiná povolání a pracovní místa s pohrdáním. Došel jsi do stádia, kdy jako moudrý pokojný bojovník ctíš každého, kdo vůbec pracuje a chce pracovat, byť za směšné peníze - almužnu.

A tak není vůbec důležité, zda je z tebe ředitel, podnikatel, manažer nebo jen uklízeč/ uklízečka nebo pracuješ jakkoliv jinak. Už jako moudrý bojovník víš, že i ta uklízečka je kolikrát ráda, za svoji práci. Jen někteří kolem tebe stále nevidí tvůj postoj a pohled.