Noční slota

Kapky padají na zachmuřené obličeje nakysle plující lednovou metropolí, jako bys jí dlouho nešel, přímý tah centrem, tváře žen se míhají kolem tebe, tak neskutečnĕ fascinující, znervózňující, činí tĕ nesvým, jak by řek Cave. Obcházíš stará známá místa, v hlavĕ pořád to stejný co každý den, ,,potřebuješ cash'', úzkost, deprivace, latentní ztráta sebeurčení, roztřepení identity, napůl ztracené, trapné, stydící se za výraz na zemi, nejnižší pohnutky utopené ve strachu jako by neexistoval ďábel obrácený v každé molekule vzduchu, který horoucím plamenem spálí veškeré pozůstatky strachu z tvoření a vyhoření v životĕ. 

Prachy máš, jak bankáč vyplázne kreditku a máš cash pĕknĕ ve štrajtofly vše začne dávat smysl, jako by ti naskočil klicht dopaminu, páč ty mašiny jsou podobnĕ dĕlané jako hrací automaty. Partička studentů požírá burita okolo bastardos, sníš o tĕch zatracenejch cupkejcích, co sis nikdy nedal, myslíš na kámošku jak se vrací z nikaragui. Blížíš se kolem domu filharmonie, svĕtlo houstne jak genius loci v barvĕ žíhané žluté se mísí do projektilu oka, svĕtelný dokonalý kruh instalace, mokré mramorové schody a improvizovaný jazz v uších tĕ ponouká se zamrouskat do lyrického slamu, písni v básni, takové rytmizované sekci dechu, která tĕ najednou oléčí a očiští, nejsi sám, v dechu umĕní je něco z božství. Noční slota mezi nebem a deštĕm. 

Obcházíš blok, jsi totiž dĕsnĕ nervózní když jsi někde dřív před akcí. Pozoruješ ten svĕtelný oblak za hotelem kontinental, vzpomínáš na jednu krychlovou performance v domu umĕní. Vcházíš dovnitř, mumraj, šum hlasů, šatna, rosé, dvĕ rosé, přichází úleva z úzkosti. Usedáš do první řady vedle důchodkynĕ v černém a mladíka v bílé košili. 

Camille je v červeném saku, ležerních kalhotech a ikonickýcz botičkách s přeskou a otevřenou patou. Trvá chvíli než nás rozehřeje, ale stále je tam láska k ní, jež zažehlo první vystoupení, kdy se stávala hudbou. Stvořili spolu s význačným klavíristou hudební umĕlecký playground, ve kterém dali prostor své horečnaté až dĕtsky subtilní kreativitĕ. Na pozadí setu přemýšlím, co bych začal, jak hudba plyne jako dialog a v hlavách lidí se rodí procesy, jsme procesuální bytosti  to o nás cosi značí, cosi i o vesmíru, jak se na něj hudebně napojují, v křišťálových chvílích a ve momentech pravdivého zmaru zase odpadají v odcizení. 

Myslím na to scatování v písních, elevaci hlasů a poloh, na lidi a složení jejich emociální škály. Na své nezapočené projekty, jamuars, nahrávky pro nový mixtape a texty pro nĕ na míru, přepisy lyrické sbírky, playlisty pro sety a sbírku hudby, rozhovory, články, úvahy a vše co jsem dělal dřív a chce na to navázat. Po koncertĕ potkává známé z favu, chvílí sdílíme, tvoříme okamžik, jazzfest, makhatini, crimson, pixies. Mluvím o projektu mé milé v katakombách. Jak jej vizualizuje. Človĕk se stává součastí kulturního zážitku a tvoří se v nĕm ten jeho.

Jsme procesuální bytosti. Myslím, tedy procesuji, tedy zpracovávám. Když myšlení pomine, je to stále součástí procesu. 

Jde to za slova, za myšlení za dřeň vyjadřovací síly, 

o všem se dá přemítat, hudební pouto, posloupnost slabik, 

deštivé kapky nad metropolí dopadají na klopec kabátu, 

a vnášejí do neuspořádanosti myšlenek na chvíli jakousi spirálu,

kruh inspirace pokračuje...