In my heart, In my thoughts

Mam toho vážně dost lidi, já se vážně snažim...copak to nikdo nevidí? To mi někdo nemůžete říct, že jsem dobrá, že jsem zvládla si nic neudělat?Chápete vůbej,jak je to pro mě těžký? Každej večer, kažkou noc...kdykoli sem sama, přeýšlím nad tím, proč ano a proč ne. Nesnažim se přestat kvůli sobě, mně je to jedno. Je to kvůli lidem v mém okolí, kvůli lidem, které mám ráda, a kteří mě ani nepochválí. Už slábnu. A potřebuju sílu, prostě jí nemam a přestávám vidět důvody boje. Protože ted s tím zápasim jen proto, že musím. Ale je to strašně těžký, když nevidim důvod. Já už nemam budouctnost. Usmívám se,ale chce se mi brečet,ale někteří z vás to nevidí. Nemůžete vidět ty slzy, jsou neviditelné, jsou ve mně. Jen málokdy si můžu dovolit brečet. Většinou jen v noci. Jsou tak hořké a beznadějné. Nepomůžou mi, ale ukazujou mi, že něco cítím, že něco je opravdové. Ztrácím se v tom všem a bolest mi pomáhá. Slzy dokazují city, sice příšernou bolest,ale ukazujou mi, že je to opravdové, že se mi to nezdá, že to neni iluze...a ta fyzická, potřebuju jí, protože nejde jen o pocit uklidnění, vybiju tu nenávist. Nenávist na sebe, na svět, na vás. Takhle nemam jak ze sebe ty pocity dostat, ale oni tu pořád jsou, ve mně a hromadí se. Nechci vám ubližovat a nemůžu se od vás úplně odpoustat. Nevím,co se stane, až se to přehromadí. Už ted je toho moc. Každým dnem se to blíží, blíží se konec. Jen ještě nevím čeho.

Vždycky tu bude ten hlásek v hlavě. Bude vám našeptávat, že vy na to nemáte, bude vás zrazovat od cílů, naděje, snů---Protože nač sny, když se nesplní? Nač víra,když je slepá? Nač cíle,když nikam nevedou, když stejně nemáte šanci se jch aspon dotknout. Ten hůas bude stále silnější a silnější a vy stále slabší. Pak si uvědomíte, že ten hlásek jste vy a přestanete se bránit, Uvěříte.

Černá nebo bílá? Pod čenou si normální člověk představí smrt. Asi nejsem normální. Šerná by v tomto případě měa představovat strach,nejistotu, temnotu...takhle já vidím život. Pochybuju, že mam budouctnost. A jestli,tak určitě ne dobrou. Už mě neutěší,když mi řeknete, že bude líp. Tohle jste mi nalhávali i před půl rokem. Teď už neuvěřím, protože líp neni. Je mnohem hůř. Nelpím na životě a nestojím o něj. Bojím se ho. Hodně věcí se změnilo. Nedokázala jsem si představit, ež bych měla umřít a teď si nedokážu představit, že bych měla žít. Možná prohlašuju, že nemam naději, nevěřte mi. Mám, ve smrti. Co budu dělat za rok? Představa, že bych ještě měla žít je pro mě prostě nepochopitelná. A děti? Jak bych jim vysvětlila ty jizvy? Dokázali by lidi v mé budouctnosti vůbec pochopit sebepoškozování? Nedělám to proto, abych upoutala pozornost, naopak, spíš se společnosti straním. Nejsem šílenec,co miluje krev. Nejsem masochista ani sadista. Asi to ani nedokážu pořádně vysvětlit,ale dělám to pro tu bolest. Uklidňuje mě. Říkáte si, že nejsem normální? Asi máte pravdu. Já si myslím, že je se mnou něco špatně. Něco se mnou není v pořádku. Sebeubližování neni jen o úlevné bolesti a uklidnění. Když tohle přejde, dostaví se strašné pocity. Vina,ještě větší nenávist, výčitky,někdy otupění.A když se na tu ruku budete dívat, budete si říkat, že tohle se přece nemohlo stát vám. Díváte se na ni a ptáte se proč. Nechápete to. Nejste schopni odpovědět. Říkáte si, že už to neuděláte. Uděláte. Jeto závislost, na bolesti. Tak, jako si kuřák vezme v rozčilení cigaretu, jako si feťák vezme heroin, tak vy si ublížíte. Nůž, žiletka, nůžky, jehla, špendlík, prostě cokoli, co bude po ruce. Tohle udou vaši přátelé v době nouze. Začnete ničit okolí a lidé budou utíkat. Další pocit viny,k terý vás donutí si zase ublížit a následný druhý pocit viny, že jste to nezvládli. Začnete psychicky slábnout. I nadále budete ničit lidi, které máte rádi, které milujete...tohle všechno si budete uvědomovat, ale stejně to uděláte. Pomalu se zvás stane jen ubohá slabá troska, která žije jen pro těch pár lidí, co zbyli, protože jim nebidete schopní natolik ublížit, zatím...nebudete chtít žít, budete nenávidět život, sebe, sebeubližování,svět a někdy i ty lidi, kteří vás drží při životě...jako já.

Snažím se, ale pomalu se mi to všechno splývá. Nechápu, kdo jsem. Nechápu, proč to dělám. Jsem teď strašně slabá a cítím se sama:( a nejhorší je, že sem dlouho vydržela si nic nedělat, ale dneska ne. Cejtim se tak strašně sama, strašně moc. Těch pocitů je moc. A ten nůž tu vždycky bude, vždycky...bohužel:(