Blbý hry?

To jsem takhle na Internetu, celkem omylem a neplánovaně, narazil na vlákno na nějakém serveru pro ženy, které se vzájemně podporují při péči o domácnost a děti: zakladatelka vlákna si stěžovala, že chodí s ajťákem, který je sice ve všem úplně super, ale hraje ty "blbý hry", se kterými ztrácí hodně času. Nevím, jak moc v tomto případě daný člověk zanedbával rodinu a partnerku, ale v části toho vlákna se nesla neschopnost vcítit se do toho, v čem jsou takové hry mohou být pro člověka dobré: tak jsem se rozhodl to vysvětlit krátkou úvahou.
Je to vlastně simulace světa, života: hráčovo alter ego prožívá zajímavé dobrodružství, velmi často je v herním světě někým významným, kdo třeba buď rovnou celý svět zachraňuje, nebo aspoň pomáhá nějakým smysluplným způsobem. Úkoly jsou nastavené tak, aby šly splnit lehčeji a zábavněji než ve světě reálném, což zapíná pozitivní zpětnou vazbu. Také je možno splnit si nějaký dětský sen bez možných negativních následků, například stát se astronautem bez toho, že by se v reálu partnerka bála, že člověk v kosmu zemře. Člověk si hru volí podle toho, aby vynikly právě jeho silné stránky, například člověk se strategickým myšlením sáhne po hře strategické a člověk s analytickým myšlením po adventuře, čili hře kde se výsledek dostavuje kombinací předmětů a postav mezi sebou. Někdo, ke komu reálný život třeba nebyl moc fair, může okusit úspěch alespoň tímto způsobem a třeba ho to pak motivuje k úspěchu reálnému.
Samozřejmě: náhražka by neměla realitu zastínit. Je třeba znát správnou míru. Tady jsem chtěl jenom nastínit pohled, jak ke hráčům přistupovat s větší empatií.