Zítra se probudíš a bude ti 60

Čas je zajímavá věc. Když sedíme v čekárně u lékaře, přejeme si aby utíkal rychleji. Když jsme venku s přáteli a dobře se bavíme, přejeme si, aby se na chvíli zastavil. Přesto čas si vždy dělá, co chce. Nehledě na naše přání a preference, plyne dál. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem.
A tak se člověk jednoho dne probudí a bude se nevyhnutelně muset podívat do zrcadla a položit si otázku:

"Využil jsem ho moudře?".

Přesto jen málo z nás si tuhle skutečnost uvědomuje. Čas je pro nás většinou jen číselný údaj, který nám ukazuje, kdy máme vstát, v kolik se najíst a kdy je čas si jít zase lehnout.
Trávíme hodiny denně na sociálních sítích a sledujeme životy lidí, které jsme nikdy neviděli. Čteme bulvární plátky, vedeme zbytečné debaty o politice, sledujeme nekonečné seriály v televizi, hádáme se s lidmi na internetových diskuzích, trávíme roky v práci, která pro nás nic neznamená. Jsme pohlceni činnostmi, které jsou jen málokdy důležité a věci, které by si naší pozornost zasloužili, rádi odsouváme do budoucna. "Teď není vhodná doba, začnu zítra", říkáme si v duchu.

Ze zítřka je nakonec příští týden, potom příští měsíc. Nový rok je za rohem, tak proč nezačít prvního ledna? Odsouváme a odsouváme a zapomínáme, že naše životy se nedějí ve vakuu. Musíme řešit nové pracovní projekty, randíme, ženíme se, bereme si hypotéky, stavíme dům, rodí se nám děti, rozvádíme se. A v té záplavě událostí, se tak ze "zítra", nakonec stane "jednou".

"Jednou uběhnu maraton."
"Jednou začnu podnikat".
"Jednou přestanu kouřit"...
"Jednou...".

A pak se jednou probudíme a je nám 60.

Všechno je normální.

Chodíme do práce, sledujeme televizi, čteme bulvár, bavíme se o politice… Jen kdybychom neměli ten divný pocit, když jdeme kolem zrcadla.