Bití

Na světě jsou lidé a (ne)lidé. Obě skupiny jsou důležité, protože bez nich není rovnováhy. Lidé jsou výplň, prostředek plynoucí časem. Pracující, studující, milující. Starají se o to, aby svět byl takovým, jaký ho známe. K lidem se pojí lidskost, ale i druhá strana a je pouze na jedinci, na kterou z nich se přikloní. Může být věrný, upřímný, laskavý… Stejně jako sobecký, krutý a sprostý. (Ne)lidé jsou jiní. Nemají na výběr. Často tu nejsou dlouho. Brzo umírají. Nemají tu být dekády, protože jejich vliv je tak silný, že by na ně prostor nestačil – nebo by to lidé nezvládli. Jsou to bytosti na odlišné části spektra. Jsou to tvůrci. Vášniví, nespoutaní, bez řádu. S lidmi nebojují, necítí závist, žárlivost, ani zášť. Bojují sami se sebou, protože pro ně není nikdo nepřítel. Kráčí totiž na místech, kam se ostatní nepodívají. Ve své vlastní hlavě a schopnostech. Jejich krátký čas mezi námi zanechává stopy větší, než by sami lidé byli schopni udělat za průměrnou délku života. Často se tyto osoby řetězí, aby ostatní mohli žít.

Matka, kterou ve třinácti opustil otec, před rokem opustila své dospívající děti. Vymanila se z toxického prostředí domova, aby zůstala s o dvacet let starším partnerem, který ji bude i na smrtelném lůžku urážet. Jen aby byla rodina pospolu do poslední chvíle. Pro děti. Ukáže jim bolest, nespravedlnost, naštvání, aby mohli pokračovat dál silní. Žila pro ně. Žila pouze kvůli nim. Blíží se maturita, ke které můj spolužák nikdy nedojde. Mezi námi dospělými, jemu bude navždy šestnáct. Nám zbyly barevné životy, jemu černobílá fotografie a ticho. Hrozné ticho. Člověk inteligencí vymykající se již v prváku. Mohl by být vědcem. Chtěl být vědcem, ale nikdy nebude. Zaplní nás hořkostí, aby my jsme šli dál.

Nezbude po nich nic – vůbec nic. Po tobě? O nic víc. Vše, co nazýváme životem a realitou je jen chemie v našem koncovém mozku. Po smrti zmizí a s ní i my. Já i ty. Žádný majetek, žádní přátelé, žádná rodina. Před posledním soudem stojíš sám napospas sobě. Nahý. Zůstávají tvé stopy, ne ty, bohužel, jsme pouze výplň. Láska je tak silná. Protože nás nutí, abychom nebyli jen ta výplň. Odkrývá tajemství… Že ve skutečnosti zůstaneš, pokud to pochopíš. Ne tvé egoistické já. Ale tvé děti. To je tvá krev. Úlomky tebe. Budeš v nich, i když odejdeš, budeš žít. Nejdřív ale musíš milovat. Upustit od svých potřeb. Dát jim tolik pochopení jako bys ho dával sám sobě. Sám sobě a milionům lidem před tebou, kteří jsou v tobě. Nejsi ty. Jsi všichni.

Mého dědu jsem nikdy neviděla a neuvidím, ale nepotřebuji to. Jsem s ním na každém kroku. Spravedlivý upřímný člověk, policista, kterého vědomí se rozmázlo na zeď – byl mu prostřelen mozek. Nezemřel. Žije se mnou. Dívám se na své zapěstí, kde jsou hluboké jizvy. Na své zneužité tělo. Poté na své zdi plné mých obrazů a kreseb a textů. Jsem tvůrce, (ne)člověk bez řádu. Málem jsem tu nebyla. Ale já se za to budu bít.

Za to, že tu můžu být.

Za to, že tu může být.