Naděje

Probudila jsem se a celé mé tělo bylo zahaleno v oblaku prázdnoty. Měla jsem se vůbec probudit? Měla jsem otevřít oči a dozvědět se? Jak krásný dokáže být zmatek ve srovnání s prázdnotou nicoty. Ohlušující, tak ohlušující. Tep vlastního srdce neslyšeti, dech přerývavý zdáti se být cizí. Být zaskočena něhou prázdnoty a nevědět co je to bolest. Snad úlek nad osudech jiných i svých, snad sám smutek nedovolovalo dát svým vlastním myšlenkám prostor. Jedna zpráva a tolik, tolik smutku jedna jediná věta, jediné slovo a svět se zdá být zbořen, zničen, jedna jediná věc a nic se nezdá být na svém místě. Je tedy probudit se správné? Zaskočení pomalu opadalo a já jsem konečně ucítila nával smutku, vlna slz, vlna beznaděje. Ticho se stalo němým a bylo vystřídáno omračujícím řevem. Hlas vlastní duše se dral skrz plíce. Nebyl vyslyšen, nebyl viděn. Snad jen stébla pomalu se vlnící jarní travou zachytila zmínku bezmoci. Otřepala se zalekla a přestala poslouchat. Měla přeci dostatek práce s ladným se nakrucováním. Natáčením svého štíhlého těla vstříc svěžímu větříku. Zdála by se stébla tak povrchní. Nejsou přes svůj nezájem o okolí, přes svou samolibost jsou stvoření vnímavá, lidská, mají svůj vlastní život, problémy, nářky, stesky. Jaro bylo rozverné a já jsem necítila sebemenší náznak radosti. Snad jen bolest deroucí se na povrch, žal spalující všechna těla světa. Jakoby už žádné semínko již nemělo nikdy vyklíčit, jakoby celý svět se náhle zhroutil. Žádná spojitá hmota jen prázdno a smutek. Stále zůstávala ta otázka, proč? Proč umřeli? Proč mi umřeli dědeček s babičkou? A já jim neřekla, že je mám ráda. Naposledy jsem je nepohladila po vrásčité tváři, nestačila jsem mu říct sbohem. Ztráta milovaného člověka. Nechat ho odejít a zůstanou vzpomínky. Nechat jej odejít žít další životy. Vždyť v tomto životě udělal vše co měl a byl povolán zpět. Možná Bohem, možná vyšší bytostí. Byl přenesen za dalším úkolem a my jej jednou budeme následovat, jen ještě ne dnes, ne hned.
Tak jsem ztratila svého dědečka a babičku, nebyla to ztráta jen pro mě. Postrádali je celá rodina a nejen ta. Každého to zasálo, každého jinak. Nemá snad na tomto světě každý své místo?
Není snad neštěstí nejlepším přítelem každého z nás? Nemáme se jen dívat jak se nám před očima hroutí celý vysněný svět, jak nám každou hrstka hlíny, jež uchopíme, vítr rozfouká? Nemá to tedy být ironie? Když konečně se snažíte dospět k něčemu, co by stálo skutečně za to, a pak se vám náhle vše zhroutí. Rozpadne v prach. Má nám tato pravda snad nepatrně ukazovat na fakt, že snad i my jednou skončíme jak součást zeminy. Nebo snad se nestaneme zemí? Co když z nás zbude paprsek světla, malý foton, staneme se víc, budeme součástí všeho, vyššího principu, budeme miniaturní částicí poletující vesmírem. Staneme se devátou branou a dokážeme nemožné. Budeme schopni měnit sny ve skutečnosti. Ale co vše nás čeká před tím?Kolik má každý člověk zkousnout příkoří? Nemá nás to příkoří dostat až do nečekaných výšek? Máme tedy žít a být šťastni ale stále pouze přízemně či umírat, soužit se a následně se stát naprosto vším, každým? Kdyby lidé dostali tuto možnost kolik jich by si vybralo žít? Všichni? Jeden? Můj dědeček a babička si vybrali možnost druhou, vím to. Jinak by přec neodešli. Kdybych já dostala tuto volbu, vybrala bych si také umírat, k čemu je život bez umírání? Není snad důležité jak dlouho žijeme? Jsme tu od konání skutků, nikoli od zabírání místa na planetě. Pak tedy proč bychom měli žít věčně? Když splníme poslání našeho života odebereme se dál konat další dobrodiní nebo alespoň se o ně pokoušet.
Přijít o někoho milovaného, je snad ta největší bolest jakou člověk zakusí, je to jiné utrpení než bolest fyzická. Tato vás zžírá ze vnitř pomalu pokud ji necháte. Nezbývá tedy než se zapřít a doufat v setkání v setkání, které nastane. Nastane stejně určitě jako, že zítra vyjde slunce jako, že dnes vyjdou hvězdy s batikou oblak. Lidé co nevěří na setkání mají pro co žít?
Sotva to, víra je jediná věc co dokáže přidržet i jen jiskřičku naděje, rozdmýchat ji a nakonec vzplanout. Tak jen hořme a radujme se z každé chvíle, která je nám dovolena prožít s lidmi či zvířaty či rostlinami milovanými, stejně jako stébla trávy milují něžné doteky slunce.
Dnes je to deset měsíců dvanáct dní. Já znova prožívám to samé. Srdce dokáže bolet. Dokáže trhat vnitřnosti na kusy. Rozechvívat oči a ty pak roní slzy velké jako kapky rtuti. Smutek, bolest, žal jsou strašná slova a přitom jen díky nim se dokážeme radovat. Jak by mohlo být štěstí bez smutku? Ztratila jsem i babičku, odešla pryč k dědově boku. Bojovala s rakovinou víc než dva roky. Bojovala přestože doktoři jí zdaleka tolik času nedávali. A já jsem nic neviděla. Ani jí jsem neřekla své rozloučení a smím jen doufat, že slyší. Pevně věřím ,že ano. Nejhorší je, že jsem si nedokázala připustit, že by snad na tom byla tak špatně. Nechtěla jsem si připustit možnost její ztráty. Nebudu říkat , že byla dokonalým člověkem. Měla jsem ji ráda. Přeci byla moje, moje babička. Každý má rád svou rodinu a já také. Jak je paradoxní, uvědomíš-li si potřebu někoho až když je pozdě. Až si můžeš jen nadávat, za to žes to nestihl. Já musím říct jen jednu věc. Žij každý den tak, jako by byl tvůj poslední a svým blízkým řekni jak je máš rád. Nic, ani stébla trávy zde nejsou věčně.