Chci psát

Chci psát. Chci psát. Chci psát.
Opravdu. Už od malička. Od chvíle co jsem pro sebe odhalila kouzlo knih, je to to jediné co mi běží hlavou kdykoli se mě někdo zeptá co bych chtěla dělat. A že už je to hezkých pár let.
I já měla období, kdy jsme čtení neměla vůbec ráda. Způsob, jakým chtějí na základních školách zažehnout v dětech lásku ke čtení, jaksi nevyšel. Ale netrvalo to moc dlouho a dané okouzlení si našlo i mne. A stále trvá… už přes dvacet let. Samotná touha psát přišla přibližně v polovině toho času a společně s ní přišlo i to trápení. Ten divný pocit co mě sžírá čím dál tím víc. Chtěla bych být spisovatelkou. Ale copak to jde? V dnešní době?
Stále jsem doufala. Plán byl něco vystudovat. Netvrdím, že cokoli. Na to bohužel nemám hlavu. Mělo to být něco, co mě bude aspoň trochu zajímat, bavit a co mě dokáže uživit. Nebudeme si tu hrát na to, že bez peněz by to šlo, takže pojďme rovnou hezky upřímně. A během toho všeho jsem chtěla psát. Ale opravdu, život mi tehdy pod nohy házel tolik překážek, že komplikovanější už to snad být nemohlo. Mohla jsem psát? Mohla. Ale pravda je taková, že kdyby mé příběhy spatřili světlo světa tehdy, nebyly by tak dobré, jaké by mohly být teď. A navíc mi v hlavě rezonovala myšlenka, že pokud chci, aby dosáhly té úrovně, co si zaslouží, měla bych i já být trochu víc mentálně zralá a zkušená, a ne puberťačka, kterou dokázal oslovit páreček upírů na louce.
Řekněme, že současný stav věcí by již mohl být ideální. Takže kde je problém? Tak tedy, dnes jsem byla v knihkupectví. Přehrabovala jsem se tam tím neuvěřitelným množstvím knih a cítila směsici zvláštních pocitů. Nejprve nedočkavost - jistou touhu nasát do sebe co nejvíce těch příběhů. Jistěže jak pro drobnou inspiraci, ale především pro zkoumání stylů psaní, budování příběhu, popisů a dialogů. Jenže pak se dostavilo zklamání a jakási zlost. Z čeho? Už nějakou dobu pozoruji ten fenomén, že sotva je jeden příběh úspěšný, vyrojí se zakrátko sto, možná tisíc téměř na chlup podobných příběhů, které chtějí živořit na ohlodané kostřičce původního nápadu. O tom, že daný nápad vysají a vyrubají snad až do nicoty ani mluvit nemusím.
Takže když už do poličky vracím desátou knihu, jejíž anotace slibuje podobný příběh jako ty předešlé, dostavují se zmíněné emoce. Zlost umocněná ještě tím, že jedna z knih na zadní straně slibuje, třemi velmi krátkými větami, podobnou zápletku jako kniha, kterou bych chtěla napsat jako svou první. Snad iracionálně mne napadá: Jak se jen opovažují?
Ale kdo je tu vinen? No já. To já nepíšu a stále na něco čekám. Krčím se i před nejmenšími stíny a bojím se snad i sama sebe. Ano, je to strach. Jak dlouho mě ještě bude bavit?
S obavou nahlížím do zmíněné knihy a zjišťuji, že příběh je naštěstí úplně jiný než ten můj těžce originální, jak si zřejmě nalhávám. (V tomto momentu můžeme ocenit i mé mizivé sebevědomí.) Jistě, tři velmi nespecifické věty nemohou odhalit tolik, abych se bála, že se jedná o totožný nápad, ale už jen pouhá domněnka byla děsivá. Co na tom, že se jednalo o téměř klišé nápady, které se tak často objevují v mých milovaných fantasy příbězích. I přes mou marnivost je nazvěme klišé, protože utajeného dědice trůnu, království ve válce a záhadná proroctví opravu jinak neokecám.
Takže, jak dlouho ještě budu čekat, než v knihkupectví narazím na knihu, která bude přesně taková jako ta co mi už tolik let poskakuje v mysli a prosí o vypuštění do světa? A napíšu ji já nebo někdo jiný?
A duše přitom dál šeptá… chci psát, chci psát, chci psát…
Jen se tak nebát.