Pipiny

To jsem jednou šla takhle po ulici, šla jsem k zubaři, takže moje myšlenky byly, jen aby mi nic nevyvrtal, nebo tak něco.
Najednou se však přede mnou objevila maminka s malou holčičkou. Měla blonďaté vlásky, copánky na obou stranách a ukazovala na něco na nebi. Na chvíli na ní utkvěl můj pohled. Najednou jsem ji však viděla jako dívku v mém věku. Stále přede mnou a upravovala si ty své blonďaté vlasy v zrcátku, do kterého koukala. Byla nalíčená jako nějaká děvka. Měla jsem chuť k ní přijít a jednu jít vrazit. Najednou jsem se zarazila. Proč vlastně?
Najednou mi problesklo hlavou vše, co na takovýchto pipkách nesnáším. To, jak si věří, že všechny sbalí. Není to závist, ale je to to, že si myslí, že každý, na koho si ukážou, může být jejich. A to mě štve. Jak jsou nafoukaný, umíněný a pyšný na to, jak vypadají. Jako kdyby se přihlásila na miss a dělala, jako že je nečekaně ta nejhezčí. Jediné, co dělají, je, že nosí nos , nejlépe nalíčený, nahoru.
Nesnáším přetvářku. Nesnáším lidi, co ze sebe dělají něco, co nejsou. Člověk by měl být takový, jaký je. Věřit sám sobě a ne, že by dělal něco, co není. Proč to ale lidi dělají? Hodně lidí to dělá. Stojí za tím to, aby byl oblíbený? To, aby si všichni mysleli, že je ten nejlepší??
Nevím. Já jsem sama sebou a ať si dělá kdo chce co chce, nezmění mě, budu to pořád já. Já a nikdo jiný. Chudák holka malá, doufám, že z ní bude pořádná holka a ne nějaká ta pipina, co dnes a denně potkám, jak na chodbách ve škole, tak na ulici. Hodně štěstí.