Cizí host

Jasně. Proč ne. Beru si v pořadí již třetí dovolenou, na které mě již potřetí přepadává nezvaný… cizí host. Bacil. I z Tebe si udělal trampolínu a v nestřežený okamžik Ti skočil do krku. Kašleme na něj. A to do slova. Jedeme na sraz, protože jsme zvyklí dodržovat slovo.

Opavská hranice nás přivítala nezvyklými mezibytostními kyticemi z říše víl … jejich dlaně mezi nebem a zemí nepodléhající ročnímu koloběhu jako rosa, nás udivovaly na všech stromech vůkol silnice, po které se řítily otazníky v naší duši na domluvené setkání před srazem literáků. Rostliny, které nejsou ani stromem, ani květinami, zaujímají v magii místo nositelek smrti a plodnosti, předělu mezi životem a smrtí, bránou mezi oběma polovinami roku. Keříky, které se staly filozofickým prahem této cesty, s pozdějším potvrzením mých protichůdných pocitů, jsou pro některé lidi magickým prutem, otevírajícím brány podsvětí a pro jiné klíčem k říši Matky Země, která hlídá duše lidí, zvířat i rostlin, a pak je znovu vypustí do pozemského znovuzrození. Symbol štěstí, cizopasník stromů. Cizí host, sající mízu dobráků hostitelů. Cizí host… a přitom rostlina často považovaná za všelék. Opavské zádveří nás překvapilo neskutečným množstvím jmelí na všech druzích stromů.

Mobil vyzvání cizím telefonním číslem. Předešlá esemeska mě na to připravila. Se sevřeným žaludkem přijímám hovor. Opět nezvaný – cizí host… a v mém mobilu! Cizí volající má neskutečně cizí hlas, který svou štiplavostí řeže moji duši na kousky. A mačká odpolední program do odpadkového koše. Cizího hosta mého(!) mobilu nezajímá, že jsem si na to setkání vzala dovolenou, že jedeme na hranici svých sil a zdraví, že jsme museli změnit i Tvůj pracovní plán, že cestujeme kvůli tomu setkání několik hodin, že je to prostě dohodnuté a že sliby se přece plní! Další cizopasník odebírající moje živiny pro tento den…

Hodiny v kamenné kouli jsem si hned oblíbila. Hlavou mi běhaly představy, kde se spolu všude vyfotíme. Chtěla jsem s Tebou obejmout ten sloup s tikající kopulí a zastavit pro nás čas. Aspoň na chvilku. Na vymodlený okamžik dvou lidských světů… Prodíráme se mezi stánky s horkou medovinou a buřty s hořčicí… už vás vidíme! Ano, to musíte být vy! Ale už z dálky cítím záplavu negativní energie. Snažím se nevšímat si zlých mečů v pohledech Tvého doprovodu. Tvé oči těkající laně beru do náruče… tak, jak jsme si to slíbily. Rozpačité objetí se snažím hladit úsměvy a povzbuzujícím mrkáním. Ty mi naopak svou řečí očí dáváš najevo strach, šílený strach z nepříjemného doprovodu. Další morseovkou svých očí Tě konejším – v pohodě, to bude dobrý… neboj. Nebylo. Plánovaná cukrárna se zmrzlinovou odměnou za vyhranou sázku z jednoho bláznivého večera, kdy jsme si spolu báječně užily ICQ, se stala černou můrou v mých vzpomínkách. Dárek, který jsme s takovou láskou pro Tebe vybírali, jsi převzala téměř v bezvědomí své úzkosti. Snažili jsme se Tě dál hřát svými úsměvy, vytvořila jsem i fyzickou bariéru mezi Tebou a doprovodem, ale stejně… ledová královna zvítězila. Nikdy jsem nezažila tolik naprogramovaného zla v jedovatých ostnech slov nejbližšího člověka… I nejbližší člověk může být cizí host. Rodinu si nevybíráme… naštěstí přátele ano. Cítím zde paradox jmelí. V přiměřeném množství může léčit rakovinu… ve větších dávkách je jedovaté. Láska matek má zřejmě podobné účinky…

Teď, když tuto úvahu píšu, mám na klíně dalšího cizího hosta… a přece je milý. Přišel z ničeho nic, jako špagetka se natáhl ke kolečkovému křeslu u klávesnice k počítači, a nekompromisně s osobitou láskou zaujal své chtěné teplé místečko na mém žlutém županovém klíně. Můj chlupatý nezvaný host – mramorová kočička Naty. Vrní mi do klapání písmenek a mě v kontrastu na bolavé setkání v cukrárně kmitají před monitorem obrázky z dnešního řádění nás dvou dospěláků a našich čtyř dětí na Matějské pouti. Modřiny z bouraček na autodromu budu počítat ještě týden. Ale stálo to za ty plamínky v očích našich náctiletých velkých potomků… za probuzení puberty v nás rodičích…

Večer jsem se naopak stala já cizím hostem u přítelkyně našeho kamaráda, se kterým každoročně pořádáš tábory pro děti. V tom cizím spojení nastal nečekaný zkrat společného objevu. Zná ji… ona zná ledovou královnu i ji… Chemie tohoto objevu ve mně navždy vypočítala vzoreček náhody. A opět připomněla jmelí: dozrává v prosinci, tedy v zimním období, kdy nekvete a nedozrává téměř nic… Já v ten večer cítila v duši nekonečnou zasněženou pláň… bez konce bolesti a ponížení… Mnoho slz navštívilo mé levandulové kapesníky…

Sobota mě probudila do své bezmoci. Nádherné slunce a beznaděj. Černá a bílá. Jako slova cizí a host. Proč je vlastně používáme společně? Host mi zní tak uctivě, teple. Cizí… slovo ze studeného kovu… pocit nechuti, pocit neznámého, nepříjemného. Přitom kombinace těchto slov má někdy chuť hořkou… jindy nasládlou… Jojo, my lidé jsme složité plémě… Naši sobotní hostitelé z nás udělali nejen své hosty, ale i hosty dvou nedalekých zámků a parků. Fotila jsem detaily jmelí. Někdo s černými okovanými botami mi dupal v duši. Neměla jsem zprávy o své princezně a měla o ni strach… Rakovina několika stromů mi připadala jako dobrý objekt pro masochistického fotografa. Pro mě. Nařídil jsi stopku. Tvé chápající oči a dlaně a ústa řekly NE mým dalším propadům. Léčil jsi mě doteky a mým oblíbeným Tiramisu.

Sraz liter. Velká neznámá, která polykala spoustu cizích hostů. Byla nenasytná a při chuti. Jednotlivá sousta lidiček si přehazovala ze strany na stranu a vychutnávala si je ve všech svých koutech. Často to připomínalo hru „škatule, škatule, hejbejte se“. Chvíle seznamování střídaly ty niterné svěřovací, ve kterých ukáply i slzičky dojetí a bolesti, chvíle gurmánské špikovaly salvy smíchu. Některým se klepala kolena a dušičky, někteří jen tiše pozorovali a další si nenuceně užívali příjemnou společnost. Výborně tam vařili. V nabídce vín jsme však byli zklamáni… z těch cenově přijatelných měli jen úzký výběr a ještě po jedné lahvi. Naše poznávací značky – cedulky s literáckými přezdívkami, neunikly žebravým zrakům foťáků. Koneckonců… nikdo jsme neunikli vzájemným nálepkám sympatie a nesympatie, povrchnosti a otevřenosti, příjemným energiím a těm… co nemusíme… Ale bezesporu všichni našli své spřízněné duše… vznikaly hloučky souznících… všimla jsem si i duše, která se neuměla zapojit… Byl tam také jeden specielní cizí host, který byl opravdu literu cizí, a přece tam byl… pro literskou budoucnost, kterou doprovázel. Opak ledového doprovodu v cukrárně. Příjemný, žádaný doprovod… a přece cizí host… který se ve veselé společnosti rozpouštěl svojí skromností, tichostí… a přitom byl do všeho zapojen. Nitka mezi Opavou a Ostravou… která uvázala neviditelnou mašličku vzorečku náhody na křižovatce přátelství. Na té křižovatce vždycky budou na nepřístupných místech vysoko v korunách stromů růst zelené stonky, a na nich se budou tvořit bílé bobule podobající se perlám. To pro jednu dívku, aby mohla bojovat proti všem parazitům duše… aby jí přinesly domů štěstí a zabránily v přístupu zlým duchům… protože lepivá semena mají moc zažehnout plamínek lásky dvou osob či jejich svazek udržet… myslím, že to platí i pro lásku agape, mezilidskou lásku (tedy není nutné vždy myslet na tu partnerskou…).

Cizí host. Kolik jich už ve mně bylo? Řezavé uhlíky náctiletých otazníků, bolestné poznání nenávisti, touha po smrti, nenažraná nemoc vysávající všechnu moji životní energii s perličkou prekancerózy – přišla v „nejvhodnější“ čas – po druhém porodu, „duchovní“ smrt a neplánovaná návštěva tunelu s božím hlasem – ještě nepřišel Tvůj čas – vrať se, rozvod, nezaměstnanost, beznaděj… Přišli nezvaní … způsobili nepříjemné a nestravitelné peklo v mé duši… a stali se mými základními stavebními kameny toho nejlepšího ve mně. Cizí hosté… jedovatí a zároveň léčiví… jako jmelí. Symbol nesmrtelnosti, životní síly a fyzické obnovy. Člověk je zřejmě posledním článkem rodokmenu duchovnosti… a bez poznání svého dna by neuměl vyrůst sám ze sebe. Had také svléká kůži, když ji přeroste. Je omyl tento zázrak nazývat převlékáním kabátů. Je to stupeň vývoje vnitřního růstu. Takhle pozitivně se na převlékání kůže dívá kmen Opravdových lidí australských domorodců. Panečku, klaním se před jejich přírodní moudrostí. Co by asi řekli poslání jmelí? Že by ho stejně jako Volfové v Africe nosili na ochranu před zraněním? Kdo ví? Nebo jako v Rakousku by jej používali coby amulet proti požáru, čárám a kouzlům?

Paradoxům není konec… Na začátku i na konci lidského života je jedním z nejdůležitějších znaků zdraví stolice. To vám řekne každá maminka, každý lékař. I tam se občas vyskytnou nezvaní cizí hosté. Je zvláštní, že jmelí se šíří právě trusem ze stromu na strom zásluhou ptáků. Je zvláštní, že jmelí působí na parazity… A aby to bylo ještě složitější, v překladu z latinského názvu zní jako „bílé lepidlo“. Kdysi sloužilo k přípravě lepu na lapání ptáků. Význam jmelí je skoro složitý jako lidské poslání… lidský život…

Jsem téměř šest let rozvedená matka dvou dětí. Matka, která byla kdysi dítětem, jež zažilo násilí v rodině a rozvod ve čtyřech letech spojený s útěky z domova pro přežití… jen tak v noční košilce na policii… Dítě, které nikdy nechtělo způsobit totéž svým dětem. Matka, která tohle své vnitřní dítě musela zradit, aby mohla přežít ve své dospělosti. Aby mohla dětem na hranici bídy nabídnout o to víc úsměvů… a slz…

Jsem šest let rozvedená matka dvou dětí… Jsem pět let žena, které život dal jeden z největších darů, tehdy již nesněného snu – lásku. Setkání se skutečnou životní láskou je nesdělitelné, nepředatelné… kdo nezažije, nepochopí… Nelze rozeznat náhražku od tohoto daru, dokud neprojde srdcem. Je to svým způsobem osvobozující… stejně jako zapomnění v lidském rodu… jen genetika v lidských buňkách ví své. A kdo si troufne jen sáhnout na její tajemství, zažívá přerod hranic lidského vědomí, kosmickou hru, kterou leckteří psychiatři mohou nazvat šílenstvím. Ale lze to. Lze změnit některá svá genetická data. Vím o tom své. Mohla jsem nebýt. Můžu kdykoliv v budoucnosti nebýt… jestli to dovolím… mám to v genetice. Vím, o čem mluvím, princezno s černými vlajkami v oknech svého království… (možná by pro Tebe stálo za to, najít čas a chuť věnovat se těžší, odborné literatuře… při své nadprůměrné inteligenci bys jistě našla své vysvobození…) A ví o tom mnohé i průkopníci současné psychoterapie… kteří však leccos musí dělat tajně… jako vždycky, když jde o nové objevy… (cizí hosté inteligence naší budoucnosti jsou vždycky v současnosti nevítaní…)

Jsem šest let rozvedená matka dvou dětí… jsem pět let šťastná žena s darem lásky báječného muže… jsem čtrnáct dní současně-budoucí-náhradní matka dvou dalších dětí. Stávám se cizím hostem v jejich světě. Za pár měsíců zřejmě i cizí žena v cizím pokoji… Mám strach. Dosud přicházeli cizí hosté ke mně… do mě. A teď já mám být cizím hostem? Novou náhradní mámou? Lze mámu vůbec nahradit? Ale holky si jasně vybrali tátu… prý… když mě poznaly… Pokouším se tuto informaci už třičtvrtě roku strávit, přijmout. Od té doby, co mě Lucka na naší první společné dovolené vzala za ruku, odvedla mě do lesa a řekla: víš, mám pro Tebe dárek… my chceme po rozvodu zůstat s vámi… ale musely jsme to nejdřív říct tátovi, to chápeš ne? Ochromení… štěstí, strach, úcta k dětské odvaze… ochromení… mi vzalo na mnoho měsíců moji sílu… já, já tomu prostě nemůžu uvěřit…. jak to dokázaly? Kde berou děti v sobě tolik síly?!! Odejít od vlastní mámy! A proč v tom hraji roli? Já – věčně bolavá, přecitlivělá, ubrečená, nervózní, vzteklá, unavená… co je na mě tak zvláštního? A co jejich mámě schází? Že by přece jen to moje blbnutí s dětmi.. humor, povídání a… co ještě… moje sny? Já fakt nevím. Jsem tak křehká… v podstatě do tohohle světa nepatřím… neumím tu žít… furt se štvu za láskou, upřímností a otevřeností mezi lidmi… a občas narazím na stěny názorů, které tohle ve mně boří… Proč o tomhle psát? Proč takhle žít? Jsem přece vnitřně rozervaná podobně jako ostatní… co je na tom, že to řeknu veřejně? City?! Bláto, jen bláto, které se snaží ze sebe každý smýt… I na léčivé jmelí prší. Lék a jed. Dva v jednom. Určitě je oboje i ve mně. Jako genetika a sny. Ano, tak to je, princezno. Neposlouchám svoji genetiku, ale leckdy mě řeže do rukou, do srdce… Učím se žít své sny… Láskou vítězím nad svým vnitřním ďáblem.

Píšu svá závěrečná slova prapodivné úvahy a brečím jako želva… Bože… proč tohle všechno tak bolí… Je to proto, že jsem překročila další vývojovou hranici ve svém životě? Hranici opavského zádveří? Že jsem si dovolila nadzvednout pokličku významu jmelí, které jsem cítila jako místní symbol? Je to všechno pro lásku k dívce, která se rozhodla z principu nevěřit a splynout s tmou? Dokážu jí tímto, že láska existuje, že má smysl žít… když tu brečím jako ona? Jsem schopna proměnit medvědí tlapky v ty lidské? Ne, nejsem! Jsem jen virtuální hračka… a když přestanu bavit… může mě zahodit… vypnout… můžu pro ni klidně být jako nebýt…

Proč je všechno tak pomíjivé? Když se Ti pod slzou rozpije slovo láska… jen ho setřeš… a není? Láska – cizí host ve Tvém světě?

Ve jmelí byl objeven nejen protein potlačující nádory, nýbrž bylo také prokázáno, že rostlina působí povzbudivě na imunitní systém. Tu a tam je považována za jedovatou a zlou, většinou však přináší štěstí (jako člověk… jako láska), zhojí otevřené rány… Věř… a víra Tvá Tě uzdraví… Jmelí je téměř nezničitelná rostlina, umírá až se stromem, na kterém žije. A tak je to i s láskou člověka.

Všechny zmatky v mé duši… kéž by se staly moudrostí básně Marcellky ze dne 17.4.2007, kdy tuto úvahu konečně dopisuji:
Chybí mi
jedna dlažební kostka
na cestě mého pokroku.
Ta co naučí mne klopýtat
přes všechny ostatní kameny

Tuto zmatenou úvahu, zrozenou na hranici opavskopražské slzy, věnuji všem dětem, které se dostaly do meziprostoru a chaosu věku, kdy nic není definitivní, ale bolí to tak… kdy cítí předěl mezi životem a smrtí… a především princezně z jednoho smutného království, které je uzamčeno na sedm západů, a já nemůžu, prostě nemůžu ji dát ani objetí… sen, o kterém zatím marně sní… není mi to dovoleno…

V Praze dne 17.4.2007