Vzlétnout a uletět
Vzlétnout a uletět
Vznést se a nechat za sebou všechny starosti, povinnosti a věci, které mě právě tak zatěžují a znemožňují vzlétnout. Shodit ten těžký kámen, najít si nějaké klidné, krásné místo, kde bych mohla přemýšlet a konečně si ujasnit, co vlastně chci. To místo by mohlo být od mého domova vzdálené kilometr nebo tisíc - důležité by bylo, že nemám hodinky a žádnou tašku s učením. Konečně bych si jednou mohla dělat, co chci a najít si čas na věci, které mi často utíkají. Zabývat se detaily, ne pořád jen celky. A usínat s pocitem, že nevím, co bude zítra...
Komentáře (5)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Pěkné,vím,že se opakuji ale píšeš pěkně,víš na to kolik ti je let(nic proti tvému věku)máš dost vyspělé a rozumné úvahy,hodně štěstí do života.
18.06.2007 10:27:00 | Aluna
Tohle cítí čas od času každej. Já jsem vždycky myslel hodně na budoucnost a pak měl z toho divný pocity...
Je důležité mít horizont, pak to jde... :-)
Vidíš, i roboti potvrzují, že DDE..
:-))
26.04.2007 09:32:00 | La Suneteto
Ahoj, taky jsem chtěl uletět, a takhle to dopadlo: Jednou, docela nedávno jsem si řekl, "Neseď pořád doma, je krásně, máš prázdniny, všichni jsou v práci, nikde nikdo nebude, seber se a jdi" "Jdi někam daleko, někam, kde jsi ještě nikdy nebyl, prostě se seber a jdi!" A tak jsem šel... vyšel na kopec na kraj města a vyrazil do polí, lesíků a skal. Vím, že tady kolem Prahy snad ani není možné najít místo, kde by člověk kolem dokola neviděl všude civilizaci a všude nepotkával lidi, ale přece jsem doufal, že najdu nějaká hezká místa... Chyba, našel jsem čtyři černé skládky, v každé rokli se mi vysmívala pneumatika od traktoru, krásný ovocný sad a uprostřed vandaly rozmlácená chatka... "Tak tohle ne," řekl jsem si a rychlými kroky šel dál, jako bych chtěl utéci všem, utéci lidem, kteří nemají city, utéci těm, kdo nemají právo žít, když ničí to, co jim život dalo, když ničí přírodu... došel jsem až do skal, slezl do nich a tam stál. nikde nic, jenom skály, příkrý sráz, na něm les a skrze listy borovic a břízek prosvítající slunce. "Tak tohle jsem hledal" vydržel jsem tam dlouho... Pak jsem se ale podíval trochu nalevo, na skalku, a viděl...seděl tam člověk a rozbaloval si svačinu... "Copak tady v tomhle světě není kouska přírody kde by se do pěti minut neobjevil člověk?" "Chtěl jsem si odpočinout od lidí a místo toho je potkával na každém kroku a když ne je, tak minimálně pozůstatky po jejich pobytu... Nakonec jsem zjistil, že přes skály vedla naučná stezka a turisti jsou všude... Sebral jsem se a vydal tou nejkratší cestou domů.
...Možná jsem to s tim komentem přehnal, ale měl jsem čas, a tvoje myšlenky mě vždycky dostanou, inspirace málo, ale psát se chce hodně:-)
22.04.2007 21:50:00 | Skaja