Všechno začíná touhou

Prakticky všechno, co člověk dělá nebo dělat chce nebo jen to, co chce, má někde svůj začátek.
Vše začíná a končí touhou. Jak to, že i končí? Protože vždy, když dosáhneme toho, po čem toužíme, začneme toužit po něčem dalším. Dost možná i jiném a lepším. Vždyť touha nás vlastně žene vpřed! Ať si to přiznáme nebo ne, tak bez touhy bychom nebyli nic. Nic by nás nebavilo, s nikým bychom nechtěli být, protože bychom prostě a jednoduše po ničem a nikom netoužili. Troufám si tvrdit, že bez toho by byl náš život zatraceně nudný a prázdný.
Je jasné, že naše touhy nám občas mohou pěkně zkomplikovat život. Smutné, leč pravdivé. Koneckonců každá mince má dvě strany. Naštěstí právě proto nám příroda dala sebeovládání. Co se týče hlavně těch nejzákladnějších tužeb, sebeovládání bylo a je skvělým darem do vínku nás lidí. Když si jen pomyslím, kolik věcí se mohlo zkazit, kdybych se v některých situacích neovládla, docela mě jímá hrůza. Touhy zkrátka ovládají náš život a je jen na nás, jak se s tím vypořádáme.
Napadla mě vcelku zajímavá věc. Alespoň si myslím, že je zajímavá. Je skoro půlnoc a já tu sedím a zírám na obrazovku, oči se mi klíží, chce se mi spát. Spánek. Jak se asi takový průměrný člověk vyrovnává se svými hlavně nenaplněnými touhami, když spí? Mozek přeci nepřestává pracovat, že? Odpověď je jednoduchá: sny. Každý den se nám něco zdá, i když si to třeba nepamatujeme. Mozek neodpočívá a stále něco řeší, stále se srovnává se vším, co se nás týká. Někde během téhle usilovné činnosti nám vytvoří sen. Ano, může to být zcela obyčejný sen o babičce nesoucí nůši jablek a ano, může se vám to zdát jako naprosto triviální sen bez ničeho navíc. Jenže každý sen má v sobě něco ukrytého. Něco, co máme v podvědomí, něco, co chceme, něco, po čem toužíme. Vždyť proč by pak existovali snáře s vysvětlením typu „kočárek ve snu viděti – touha po ztracených dětských létech nebo po dítěti samotném“? Vždy je tu něco pod povrchem a vždy je v tom nějaká naše touha, ať by byla sebemenší. Ne všichni z nás přeci hned touží po světovém míru nebo po nezměrném bohatství, že?
Přesně tak jako jsou rozlišné naše sny, jsou rozličné i naše touhy. Od těch naprosto základních, miniaturních či podvědomých přes naprosto vědomé touhy většího rozsahu až po touhy velké a největší, zahrnující klidně i celý svět. Každý máme ty své a každý jich máme mnoho. Nutí nás začínat stále něco nového. Nutí nás začínat znovu od nuly. Nutí nás se vracet třeba i k tomu, co jsme už jednou ztratili a co chceme zpět, protože to pro nás bylo krásné. Nutí nás k přemýšlení, ke změnám, k životu.
Když někdo tvrdí, že již po ničem netouží, řekneme si, že je asi tím nejšťastnějším člověkem na planetě. Jenže nám neříká pravdu. Kdyby totiž ztratil všechny své touhy a i tu nejposlednější – prostě jen být, ztratil by i život. A on má přece stále touhu žít, ne?